-->

Theme Layout

Boxed or Wide or Framed

Theme Translation

Display Featured Slider

Featured Slider Styles

Display Grid Slider

Grid Slider Styles

Display Trending Posts

Display Author Bio

Display Instagram Footer

Dark or Light Style

Používá technologii služby Blogger.

Počet zobrazení stránky

Prohledat tento blog

Blog Archive

Facebook

pondělí 28. prosince 2015

Lodní deník: Atény



Sedmi a půl milionová pulsující metropole s několika pahorky tyčící se nad bílé budovy. Bílé město plné uliček. Plné atéňanů, kteří pobíhají, pokřikují a neustále popíjejí frappé. Dokonce i řeckej policajt má v základní výbavě frappé a štít (a v tý hnědý tašce má určitě další frappé). 

V Aténách jsme prožili jeden den a úplně nám to stačilo. Krátký průlet je zachycen na videu. Trošku jsme působili cizokrajně, dokonce se nás několikrát ptali, odkud jsme. Myslím, že čekali nějakou zemi třetího světa, než Čechy. I když někdy i Čechy pro ně byly neurčitým pojmem, díkybohu za Německo, který můžu popsat, že je vedle. Nošení dětí v šátku zde asi není tak běžné, tak v kombinaci dítěte v šátku, značně netrendy oblečení a absence makeupu jsme dost vybočovali. 

Hadriánova knihovna - první budova, na kterou narazíte hned u stanice metra.
Akropoli a její popis si dodnes pamatuji z hodin umění ze střední. Tenkrát jsme dostali velkou plachtu, na které bylo černobíle okopírovaný plánek akropole a základní stavby z Akropole. Celá ta plachta mi najednou začala ožívat. Ze špatně čitelné černobílého plachty vyvstaly bílé mramorové budovy tyčící se oproti modrému nebi. Je to nádhera.
Teodor sbíral kamínky, Parthenon ho nechával chladným.


Překvapily mě drobné detaily - zdobení na sloupech.
Erechtheion

Odeon  
Velkou výhodou je i to, že v prosinci zde narazíte na minimum lidí a tak máte čas si krásu tohoto místa tyčícího se nad Aténami vychutnat a navíc je zde v prosinci příjemných dvacet stupňů a po smogu ani památka. Nedokážu si představit absolvovat totéž s Teodorem na zádech v davech turistů a v padesáti stupních.
Blízko stanice Monastiraki, která je přímo pod Akropolí jsme navštívili i velký bleší trh plný historického nábytku, koberců, šperků, obrazů a další veteše. Uličky okolo Monastiraki jsou plné nejrůznějších krámků, od známých řetězcových obchodů, které najdete po celém světě. Příležitost podívat se do Zary, HM nebo jiného podobného krámu jsme si nechali ujít a vyrazili jsme shánět regulátor na plynovou bombu. To bylo docela dobrodružství, vejdete do krámku, který má asi deset metrů čtverečních a tam zjistíte, že na podlaze jsou bedny s nasolenýma treskama, o kousek výš veškeré elektroinstalační materiály, pak sklenice s medem, plastové hračky z Číny, zvonce na kozy a někde u stropu je nádobí. Naštěstí regulátor měli už v osmém krámku. Mezitím jsme alespoň nakoukli do pekáren, cukráren a krámků, které jsem si pojmenovala jako “tradiční řecké”, kde najdete nejrůznější produkty z Řecka: sýry, olivy, olej, víno, luštěniny a samozřejmě med.
Neodolala jsem a okamžitě jsem ochutnala několik kousků baklavy a nějakých dalších cukrovinek. 

Byly sladké snad víc jak samotný cukr. Prostě dokonalá malá sladká tečka. Trošku mi připomněli test na cukrovku v těhotenství. Důrazně apeluji na to, aby se roztok glukózy, vyměnily za baklavu. Myslím, že množství cukru je tam stejné a bude rozhodně příjemnější.

Taky jsem si koupili, alespoň trochu dobrého kafe, s tím řeckým se zatím sžíváme, ale nic moc. Žádná Kávová zastávka, kde si člověk koupí skvělý kafe, tady není. V obchodě pokud je zrnková káva, tak je to rovno zázraku a není jinak z čeho vybírat. Musím říci, že ani klasická káva z “briki”, jak se jmenuje konvička, ve které se káva několikrát převařuje mne zatím nijak neoslovila. Uvidíme za pár měsíců.

 Jako poslední jsme navštívili national garden. Příjemný výlet v přeplněných Aténách do parku, kde je mnoho stromů, dětská knihovna, minizoo s kozama a kachnama. Dokonce jsme zde našli i čarodějku, která namísto kočky na ulici dřímala kachnu, která dokonce vypadala, že se jí nošení líbí.


Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pondělí 21. prosince 2015

Cizrna pečená přes noc



Tenhle recept je naprosto dokonalý! Večer šoupnete cizrnu do trouby a ráno vytáhnete do měkka uvařenou voňavou cizrnu. Další ze série řeckých receptů - Revithia sto fourno. Pomalu vařená cizrna je jedním z jídel vařených v období půstu, kdy večer všechny ženy z vesnice donesly hrnce plné cizrny do pekařství, kde je vložily do vyhřáté pece. Ráno po bohoslužbě si je zase vyzvedly a oběd měly hotový! Cizrna se tradičně pekla v keramických hrncích. Ale jídlo připravíte i v klasickém hrnci s poklicí (zkontrolujte si, zda je hrnec a poklice žáruvzdorná). Jedli jsme cizrnu pak jen tak spolu s vývarem, trochou olivového oleje a kouskem chleba. Ale klidně ji uvařte více a část i rozmixujte na hummus, nebo použijte do jiného jídla.

2,5 hrnku sušené cizrny
2/3 hrnku olivového oleje
2 velké cibule
lžička sušené dobromysli
2 bobkové listy
1,5 hrnku zeleninového vývaru
lžička soli

Cizrnu si ráno namočíme a večer ji slijeme a propláchneme. Troubu předehřejeme na 120 stupňů. V hrnci nejdříve jen na sporáku rozehřejeme olej a orestujeme na něm nahrubo nasekanou cibuli, po několika minutách přidáme bobkové listy, cizrnu, oregano a vývar. Přivedeme k varu, sundáme z plotny. Na hrnec uděláme víko z dvou vrstev alobalu a na něj posadíme pokličku. Díky této úpravě by neměla unikat z hrnce žádná pára. Vložíme do trouby a pečeme na 120 stupňů až do rána (cca 6-8 hodin). Ráno cizrnu už jen lehce dosolíme.
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

neděle 20. prosince 2015

Čočková polévka s římským kmínem a citrónem



Sedíme všichni tři na zídce v závětří kamenného domu na útesu a jen lžičky cvakají, jak dopadají na dno porcelánových talířů. Polévka je snad druhý den o něco lepší než ten první. Nikdo z nás nemluví, jen jíme. Římský kmín a koriandr dodávají polévce kořeněný říz a citrón ji nadnáší. Čočka je uvařená na skus, tak se nebojte, že si po této polévce budete muset jít lehnout. Je nečekaně svěží a lehká.
Čočku používám místní větší zelenou, pokud neseženete, koukněte po francouzské zelené čočce. 
Na hrnec polévky 5-6 porcí:
půl kila čočky
jedna větší cibule
dva stroužky česneku
tři citróny, ideálně chemicky neošetřené
dvě lžíce římského kmínu
dvě lžíce koriandru
dvě lžíce rostlinného oleje
sůl a čerstvě mletý pepř
pořádnou lžíci řeckého jogurtu na každou porci

Čočku propláchneme a namočíme asi hodinu předem do studené vody (není nutné, zkrátí se díky tomu doba varu). Ve velkém hrnci na oleji orestujeme nadrobno nasekanou cibuli. Citronovou kůru nastrouháme,česnek nasekáme a  římský kmín s koriandrem nadrtíme v hmoždíři, pokud nemáme mletý.  K cibuli přidáme česnek, koření a citronovou kůru a necháme na oleji rozvonět. Přidáme čočku, zalijeme dostatečným množstvím vody, tak aby voda sahala dva centimetry nad čočku. Občas zkontrolujeme, zda není třeba dolít trochu vody. Vaříme na mírném ohni asi 30-40 minut, dokud čočka nezměkne. Sundáme z ohně a přidáme šťávu z tří citrónů, sůl a pepř podle chuti. 
Na talíři ozdobíme lžící jogurtu. My si s oblibou k polévce dáváme pečené brambory a nebo čerstvý chléb.

Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pátek 18. prosince 2015

Lodní deník: Národní park Shinias a Gramattiko





Roku 490 před Kristem z Marathonu vyběhl posel, aby zvěstoval výsledky bitvy mezi Athéňany a Peršany. Uběhl celých 42 km do Athén, kde hned po doběhnutí padl k zemi mrtvý. To si pamatuju, ale jak dopadla bitva vám bez googlu neřeknu. Sázím na Řeky. O celých dva a půl tisíce let později jsme do Marathonas dojeli my. Část místa bitvy je nyní národním parkem, jehož dominujícím prvkem je voda. Na písečné pobřeží s vzrostlým borovicovým hájem navazuje mokřad a několik jezer. Různě se tu mísí sladké prameny z pevniny se slanou mořskou vodou. 



Na necelých čtrnáctikilomentrech čtverečních žije přes sto druhů ptáků, my jsme zahlédli při krátké procházce krásné vážky, žáby a ještěrky. Mimo ty je oblast bohatá i na výskyt želv, drobných savců a roste zde několik endemiticky se vyskytujících druhů rostlin, vzácných orchideí a vodních řas. Biologie nebyla nikdy mojí silnou stránkou a tak místo nadšením nad vzácnou místní orchideií Orchis Palustris jsem se kochala spíše barvami podzimní krajiny, odstíny barvy vodních ploch v kontrastu s nekonečnou modrou oblohou. Celá oblast je protkána několika turistickými trasami a jsou zde vystavěny několikametrové vyhlídkové věže, ze kterých se dá pozorovat zdejší nádherná příroda. 


Dlouhé bílé písečné pláže musí být v létě v obležení. Když člověk zavře na chvíli oči, cítí vůni moře a  taky vůni pryskyřice z okolních borovic - dokonalá aromaterapie. Borovice jsou rozesety po pobřeží jako velké zelené slunečníky. V listopadu jsme pod nimi leželi jen my, tři místní psy a v šest hodin ráno proběhl jeden běžec - asi trénoval na maraton. 

Poslední maratonec


Po cestě z Shinias jsme neodolali a zastavili v horách u vesničky Gramattiko. Našli jsme olivový háj s včelými úly, malým kostelíkem a pramenem výborné vody. Úbočí kopců bylo i na konci listopadu nečekaně rozkvetlé, kolem úlů poletovaly včely a všude voněl tymián. Zakroucené kmeny oliv mě nepřestávají fascinovat, říkám si, zda i Řek, který od malička vidí olivy všude docení jejich vrásčité pokroucené stříbrné kmeny, nebo je to pro něj jen strom, který se musí jednou ročně sklidit.  Cestou jsme zastihli rodinu sklízející olivy. Ukazovali nám, jak sklízejí olivy, které jsou přesně napůl mezi zelenou a černou olivou, prý je to místní specialita. Při sklizni oliv se rovnou řežou i jednotlivé větve oliv. Na videu si všimněte pána stojícího na žebříku. Stejně jako opraváři aut, tak i zemědělci v Řecku pracují ve vyžehlených košilích, tomu říkám styl!



Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 17. prosince 2015

Řecký jogurt s muškátovým oříškem, medem a pár zrnky soli



Tohle snad ani není recept, jen takové doporučení na výbornou snídani. Vezměte řecký jogurt. Pokud nemáte řecký jogurt, sežeňte si jogurt normální a nechte ho několik hodin vykapat v cedníku vyloženém plátnem. Ono totiž sehnat řecký jogurt není jen tak, ani tady v Řecku. Sice je mi sympatické, že balení jogurtu je běžně kilo, ale to složení! Nečekala jsem, že i v zemi jogurtu - hádejte odkud pocházel zakladatel Danone?- se budu musit probírat kyblíky s mlékem, tapiokovým škrobem a želatinou. Naštěstí už trochu umím rozluštit ty jejich písmena a tak už bezpečně poznám celkem ucházející jogurt. Takže zpět k receptu. Do misky dáte libovolné množství jogurtu, nad miskou strouhnete dvakrát muškátovým oříškem, přelijete medem podle chuti a na med lehce pohodíte několik zrnek hrubé soli. Máte-li fleur de sel, použijete tu. 

Inspiraci na tuto kombinaci chutí jsem našla v knize Jogurt culture od Cheryl Sternman Rule. Máte-li rádi jogurt, zkuste si z něj vyrobit lahodný labnehJaká je vaše oblíbená jogurtová příchuť?
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pondělí 14. prosince 2015

Tzatziki



Tzatziki - stálice řeckého stolu. Mám pocit, že trochu tzatziki se servíruje ke každému jídlu. Myslím, že každý Řek má někde v lednici nekonečnou mísu plnou tzatziki. Receptů na tzatziki je plný internet, jak ale dosáhnout té správné krémovosti a identické chuti? 
Základem je řecký jogurt - tedy vykapaný bílý jogurt s deseti procentním obsahem tuku. Pokud řecký jogurt v obchodě neseženete - udělejte si vlastní a to tak, že nějaký dobrý plnotučný jogurt dáte do čisté utěrky, nebo plátna a zavěsíte nad hrnec a necháte několik hodin vykapat, dle mé zkušenosti je 3-5 hodin dostačujících. Pokud máte chuť experimentovat vyrobte si z jogurtu labneh - o jeho výrobě a užití jsem psala v minulém roce. 
Další důležitou surovinou je okurka - vybírejte spíše menší a méně vodnaté kousky - domácí budou úplně nejlepší. 

Na mísu tzatziky si připravte:
2-3 okurky
2 lžičky soli
6 stroužků česneku
2 lžičky citronové šťávy
dvě lžíce olivového oleje a několik dalších, kterými přelijete tzatziki při servírování
750 ml řeckého jogurtu
1/2 lžičky bílého pepře
svazek čerstvého kopru 
několik snítek divokého fenyklu (nahradíte klasickou fenyklovou natí, nebo vynechte)
pita chléb

Polovinu okurek oloupeme a spolu s neoloupanými okurkami nastrouháme na jemném struhadle. Nastrouhané okurky vložíme do cedníku a zatížíme dezertním talířkem a necháme alespoň hodinu vykapat. Je třeba se zbavit veškeré vody. Mezitím si utřeme česnek se solí, nasekáme si kopr a fenykl. V míse poté smícháme okurky, jogurt, česnek se solí, citrónovou šťávu, olivový olej, kopr s fenyklem a nadrcený bílý pepř. Dobře promícháme a ochutnáme. Podle chuti dosolíme, či přidáme trochu pepře, nebo citrónové šťávy. Tzatziki necháme vychladit v lednici - alespoň dvě hodiny. 

Před servírováním opečeme chléb pita na grilu, nebo nasucho na pánvi a nakrájíme na kousky. Tzatziki přelijeme olivovým olejem. Kombinace teplého pita chleba se studenými tzatziki je moje neoblíbenější. Je to jak s bonboniérou, ochutnám a pak jím, dokud nesním všechno. 
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

sobota 12. prosince 2015

Fasolia me Taubora ston Fourno: Fazole zapečené s dýní



Další jednoduchý zeleninový recept řeckého původu. Po celé zeleninové zahradě se zde i na začátku prosince vinou dlouhé šlahouny dýní s mnoha malými zelenými a zelenošedými dýněmi. Dokonce ještě teď stále kvetou a každý den si všimnu nějaké té nové malé dýně. Nikdo na farmě je moc nejí, takže jsem jediná, která je sbírá a připravuje pro celou naší rodinu. Ve spíži jsem objevila pytel fazolí typických pro Řecko - bílé máslové fazole, které tady asi taky čekají na nějakého vegetariána či vegana, který by sem hladový zabloudil. 

Na 4 - 6 porcí

500g suchých bílých máslových fazolí
menší dýně - kolem 1,5 kg
3 větší cibule - nakrájené na kostičky
3 stroužky česneku - nasekaný na drobno
hrnek nasekaných rajčat
chilli papričku (méně či více dle vaší chuti) - nasekaná na drobno
4 listy šalvěje
svazek čerstvého tymiánu
2/3 hrnku olivového oleje
sůl a čerstvě mletý pepř

Fazole přes noc namočíme do studené vody. Ráno je slijeme, vodu vyměníme a uvaříme na skus. Pokud se při vaření objeví pěna, sebereme ji lžící. Trvá to cca 45 minut.

Troubu předehřejeme na 175 stupňů. 
Dýni rozpůlíme a lžící vybereme semena. Oloupeme a nakrájíme na větší kostky.

Fazole dobře promícháme s dýní, cibulí, česnekem, rajčaty, chilli, olivovým olejem a nasekanými bylinkami, solí a česnekem. Vše dáme do pekáčku a zalijeme vodou, tak aby sahala asi do třetiny objemu zeleniny. Pečeme zakryté pokličkou, nebo alobalem asi 40 minut. Poté odkryjeme a necháme v troubě péci ještě čtvrt hodiny - dokud se na povrch nezezlátne.


Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 10. prosince 2015

Lodní deník: Avlonas a farma u Theodora



Farma u Theodora byla naše první zkušenost s helpXem. HelpX je síť, která propojuje helpery (pomocníky) a lidi, kteří pomoc hledají. Spojuje je to, že výměnou za určitý objem práce je možné získat ubytování a stravu. Je možné pracovat jak třeba v hotelu, rezortu nebo restauraci, stejně tak je možné pracovat třeba na farmě, či třeba stavbě zemělodě. Co místo, to jiná práce a jiné podmínky. Super je, že díky helpXu skočíte rovnýma nohama do řecké reality. My si pro tento skok vybrali farmu nedaleko Athén. The crazy farm - bláznivou farmu u Theodora. 
Celá farma je situována nedaleko malého města Avlonas, které se ničím výrazně neliší od jiných malých řeckých měst. Město plné křivolakých uliček, taveren a kaváren. Krátké video z Avlonas:


Jako další máme video z farmy. Je na něm vidět olivový háj, který dům obklopuje spolu s ostatními pozemky. Farma není klasickou farmou, kde by se pěstovala zelenina a chovali zvířata na prodej. Tady to není tak úplně jasné. Je tu pár zvířat spíše pro okrasu, experimentální zeleninová zahrada a pár polí okolo. Na farmě žije Theodor, který zde během našeho pobytu moc nebyl, protože musel zrovna řešit nějaké rodinné záležitosti a pak také Maďar Viktor. Mimo tyto dva se na farmě mihla ještě Argentinka Nicolasa, jeden německo-francouzský pár a Australanka se svojí desetiletou dcerou. 
Viktor je na farmě už pět měsíců a je to Theodorova pravá ruka. Mluví obstojně anglicky, pracoval totiž deset let v Londýně jako kuchař a pak se jednoho dne rozjel přes helpX zkusit něco nového, přijel k Theodorovi a už tady zůstal.
Nejvtipnější je pozorovat ty dva při práci. Malý Theodor a poměrně vysoký a zavalitý Viktor mají mezi sebou zvláštní způsob komunikace. Vzájemně se titulují Chef a neustále po sobě hulákají svoje oblíbené fráze a to klidně přes půl zahrady. Takže od bílého rána se ozývají jejich hlasy: Viktor!!! Yes, chef!!! Z počátku na mně jejich řev působil dost neurvale, ale postupem času jsem si zvykla. Jediné, co mě trochu vyvedlo z míry bylo to, když jednoho večera jsem potkala Theodora hledající Viktora s megafonem v ruce, kde měl nahrán ten svůj výkřik: Viktor a už ho jen tlačítkem play pouštěl a po okolních svazích se neslo: Viktor!!!


Když už jsme u Viktora, musím převyprávět krátký příběh, který nám vyprávěl jednou u ranního kafe. Když mu bylo osmnáct let sebral se a odjel do Londýna, kde si našel práci jako kuchař. Měl několik dní čas než nastoupí do práce a tak se chtěl těch pár dní využít k tomu, aby se naučil, co nejlépe mluvit anglicky, protože uměl doposavad říci jen yes, no a thanks . Otevřel si láhev vína a začal přepínat anglické kanály, ve dvě ráno přišel zázrak. Viktor seděl koukal na film a rozuměl už každému slovu. Byl nadšený! O deset minut později mu došlo, že se kouká na maďarský film v původním znění. Btw. na první fotce v příspěvku je Viktor na fotce, schválně jestli ho najdeš!
Nikola Mrázová
1 Comments
Share This Post :

neděle 6. prosince 2015

Lodní deník: Pod Olympem



 V noci isme konečně dojeli k moři. Ještě za tmy jsme se chvilku prošli po písku, poslechli si šumění moře a jen naše představivost nám dávala tušit tu nádheru kolem nás. Nemohli jsme dospat, tedy lépe řečeno Teodor nemohl dospat, a tak vstával ve svých obvyklých 5:15 českého času, 6:15 řeckého času. Je to přesně ta doba, kdy se z noci stává den, kdy tma začíná řídnout a první sluneční paprsky překonávají obzor. Jo, je to nádhera vidět svítání a poslouchat štěbetání ptáků. Akorát je těžké docenit tu krásu, pokud tak vstáváte den co den. Ba hůř, už jsem se přistihla, že vstávám v 5:10 - o celých pět minut dřív, než vstane Teodor. V 5:15 se nabízí dvě varianty ranního vstávání - vstanu s Teodorem, vezmu psi a co nejrychleji a nejtišeji nás obleču a jdeme ven z auta a necháme Tádíkovi aspoň dvě hodiny spánku. Nebo to samé udělá Tadík. Rána snáším od dost lépe já, takže rána s Teem trávíme většinou spolu. Tady v Katerini jsme s sebou na pláž vzali malou kameru.


Obrovské bílé písečné pláže kolem Katerini jsou jak z katalogu cestovní kanceláře. Celý den svítilo slunce a bylo kolem pětadvaceti stupňů, takže jsme šli do plavek a užívali si slunce a moře, které bylo i teď poměrně teplé. 
Celou pláž lemovala promenáda, po které se kolem desáté začali trousit místní Řekové. Trochu nechápavě na nás koukali a my na ně. Řekové v dlouhých kalhotách, mikinách a vestách s flísovými nákrčníky a čepicemi. My v plavkách - Teo dokonce úplně naostro. Jak kdyby mezi pláží a promenádou byla nějaká neviditelná přepážka a my byli na té o dvacet stupňů teplejší straně. 


Kolem oběda jsme se rozhodli vyrazit do jednoho městečka vzdáleného asi deset minut chůze od místa, kde jsme parkovali, abychom koupili nějakou zeleninu. Přes promenádu jsme prošli do města. Ano, věděli jsme, že už asi není turistická sezóna, ale i tak procházka městem nás překvapila. Ve městě, které je tvořené jen z hotelů, krámků, restaurací a různých zábavních atrakcí nás pozoroval jeden pes líně spící ve stínu dětského kolotoče. Jako ve snu jsme procházeli městem duchů a jen v dálce znělo rádio. Po zvuku jsme došli k malé pekárně, před kterou seděl majitel s dalším postarším Řekem. Pili frappé a hráli šachy. V krámku už zbylo jen pár sušenek, nějaký ty limonády a dva bochníky chleba. S pomalu utichajícím zvukem z rádia jsme prošli městem zase zpět k autu a už ani ten pes za námi hlavu nezvedl.

Nikola Mrázová
1 Comments
Share This Post :

sobota 5. prosince 2015

Patatosalata - Bramborový salát po řecku




Pod pojmem bramborový salát si představuji klasický salát servírovaný na Vánoce. Brambory s majonézou a vařenou zeleninou nakrájenou na drobno. Nemůže v něm chybět hrášek, vařená mrkev a vajíčko. Tuhle řeckou verzi vyzkoušejte, až budete v létě grilovat.Přece jenom u nás teď už asi nekoupíte dobrá rajčata. Tady zatím krásná masitá rajčata prodávají stánkaři a drobní zemědělci na každém rohu. 

Na velkou mísu salátu si připravte:
4 - 5 středních brambor
2 velká masitá rajčata
1 okurku
1 červenou cibuli
svazek čerstvé petržele
trochu čerstvého oregana a máty
půl hrnku olivového oleje
4 lžíce červeného vinného octa (vyzkoušejte třeba řeckou značku Kalamata Papadimitreu, která je k dostání i v Čechách)
sůl a čerstvě mletý pepř

Brambory oloupeme, nakrájíme na větší kousky a uvaříme je v osolené vodě do měkka. Pokud máme nové malé brambory, můžeme je klidně uvařit celé i se slupkou. Rajčata nakrájíme na větší kusy, okurku oloupeme, rozpůlíme a nakrájíme na měsíčky, Cibuli oloupeme, rozpůlíme a nakrájíme na tenké nudličky. Bylinky nasekáme a olivový olej prošleháme s vinným octem. Horké brambory smícháme se zeleninou, bylinkami a zálivkou. Dosolíme a dopepříme dle chuti. 

Pokud máte velký hlad - servírujte s kouskem ogrilované pity a nějakou dobrou ovčí fetou.

Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 3. prosince 2015

Prasorizo rýže se zelím



Ač to zní jak kombinace rýže a vepřového, jedná se o vegetariánský recept. Rychlé a jednoduché jídlo z jednoho hrnce. Překvapivě dobrá kombinace rýže a zelí. Rýži uvařte dle vaší chuti. Řekové ji vaří hodně do měkka, já ji vařím o něco kratší dobu - spíše al dente. Zelí v jídle změkne, ale nerozvaří se. Takto upravená rýže se dá jíst jako lehký oběd, nebo ji mlžete servírovat jako přílohu. 

Na 4 porce:
1 větší cibule - nasekaná na drobno
1 stroužek česneku
4 lžíce olivového oleje
menší hlávku bílého zelí nakrájené na drobno
hrnek nasekaných rajčat
hrnek dlouhozrnné rýže
sůl a čerstvě mletý pepř


Na oleji podusíme cibuli. Až zesklovatí přihodíme nasekaný stroužek česneku, rýži a zelí. Promícháme a chvíli necháme restovat na oleji. Přidáme rajčata, dva a půl hrnku vody. Osolíme a opepříme dle chuti. Hrnec přiklopíme pokličkou, a necháme vařit na mírném ohni asi 20 - 25 minut. Občas zkontrolujeme, zda se nám nevyvařila voda. Rýži podávejte zakáplou olivovým olejem.
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

středa 2. prosince 2015

Lodní deník: Kostas a Edessa




Při příjezdu do Řecka nám do okýnka nakoukl milý pán ve středních letech a s lehkým moravským přízvukem perfektní češtinou zahlaholil: Přeji dobrého dne, milý přátelé. Kampak jedete? 
Tohle setkání ovlivnilo naši cestu. Kostas Řek i Čech jako poleno. Z krátkého potkání na hranicích se nakonec vyklubalo setkání, během kterého Kostas mluvil a mluvil, kroužkoval na mapě důležitá místa, která nesmíme minout. Přesně nám popisoval, jak máme a kde zaparkovat, kudy objet mýtné brány, co musíme vidět a jak si to nejlépe naplánovat. Bylo to strhující vyprávění hrabalovského typu, informace o parkování, prokládal střípky informací z řeckých bájí i řecké historie, informacemi o počasí, podnebí i tom v které kavárně si máme dát kafe. Během dvou hodin nám na mapě zakroužkoval konkrétní místa, vkreslil několik nevyznačených cest a připravil nám další podrobný mapky pro konkrétní místa. 
Nebylo to vůbec nepříjemný, ba naopak. Bylo to neskutečně milé. Dokonce s námi jel asi 40 km, aby nás dovedl k odbočce k městu Edessa. Což při naší cestovní rychlosti max. 80 km opravdu neskutečný výkon. Dokonce během cesty nás zastavil a ještě nám doplnil několik údajů do mapky, které nám během prvních dvou hodin na hranicích nestihl říci. Celou tu cestu jsem přemýšlela, jestli znám nějakého Čecha, který by dokázal stejně zaníceně popsat a naplánovat cestu Čechami, připojit historické i mýtické souvislosti a ještě někomu úplně cizímu na sebe dát číslo pro případ, že by měl nějaký problém. Respektive nám na sebe dal čísla hned tři. A to vše jen tak, protože si všiml na hranicích české SPZ. Myslím, že to byla ta jeho řecká půlka osobnosti.
Jedina fotka Kostase. Nemít ji, nejsem si jista, zda to nebyl kouzelný dědeček.
Díky jeho radě jsme změnili plán a jako první zamířili do termálních pramenů blízko města Edessa. Loutra Edessa je malé městečko s mnoha hotýlky, restauracemi a penziony. Vypadá to, že v sezóně zde musí být pěkně plno. Ne tak v listopadu, kdy už jsou zde snad jen tři stálí obyvatelé. Je zde více pramenů a tak se můžete koupat, jak v privátních vnitřních bazénech, nebo ve veřejných bazénech venku. My jsme zvolili tu venkovní variantu, nechtělo se nám do vnitřních prostor. 
Tak jsme jen tak seděli v horké vodě, pozorovali bílé skály a stromy kolem nás, které díky podzimu hráli všemi barvami. Občas nějaký ten žlutý list se pomalu snesl až přistál v horké vodě a pomalu dál splouval po proudu někam z hor až do nížin k Edesse. Nad náma na terase číšník uklízel poslední židle a stolky a turistická sezóna už definitivně skončila. 


Koupat se dá i v noci, otevřeno je 24 hodin denně.

Termální prameny a podzim
 V Edesse jsme na radu Kostase museli vidět vodopád, který původně sloužil jako náhon vody k továrnám zpracujícím konopí na textilní vlákno a provazy. Stojí za to se tady zastavit a dát si zde v parku piknik přímo u vodopádu. Na kraji města s výhledem do krajiny se řítí neuvěřitelná masa vody dolů do krajiny. Kolem vodopádu je několik teras s lavičkami, na kterých se dá jen tak posadit a dýchat vzduch, který je díky vodopádu příjemně vlhký. To musí být v parném létě naprosto osvěžující. 



Líbí se mi jak směrem od vodopádu vidíte už jen malebnou řeckou zemědělskou krajinu a za vámi je město, o kterém vůbec nevíte  Dá se zde navštívit i několik dalších míst jako třeba kostel svaté panny Marie a nebo muzeum vody či již mnou zmiňované továrny.
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

neděle 29. listopadu 2015

Řecká čočková polévka se šalvějí



Už několik týdnů jsme na Řecké farmě a ochutnala jsem zatím tak málo řeckého jídla. Theodor - majitel The Crazy farm, jí dost nevegetariánsky. Takže večer většinou hodí na pánev, nebo gril kus masa a k tomu si dá kousek zeleniny - většinou rajče, cibuli a okurku. To celé zají kouskem chleba. Přes den ho moc jíst nevidím a tak většinu doby vařím já. Takže máme polévky, saláty a klasická jídla. Stále kolem Theodora chodím a vyzvídám, co je typické jídlo pro Řecko, řekni mi, jak vaříte tohle, máte nějakou polévku? Něco málo se dozvídám, ale nic moc. Takže jsem si sehnala pořádnou knihu o řecké kuchyni a než se přesuneme na jinou farmu, kde třeba bude možnost se od někoho naučit řeckou domácí kuchyni, budu vařit podle kuchařky. Jako první jsme si vybrala tuhle čočkovou polévku, čočku doplňuje šalvěj a chilli. 
Polévka je příjemně kořenněná a jako stvořená pro podzimní dny. Perfektně ji doplňuje balsamiko. 
Nejběžnější čočka je zde drobnozrnná hnědá čočka, kterou jsme si před vařením asi na dvě hodinky namočila do studené vody. A velká poznámka k cibuli. Řecká cibule je velká, šťavnatá a sladká, i já, která syrovou cibuli normálně nemusí ji klidně můžu jíst jako jablko. Chutí mi připomíná velké bílé cibule, které se někdy prodávají jako sladké, nebo salátové.

Na šest porcí polévky si připravte: 

2 velké cibule 
3 stroužky česneku
půl kila hnědé čočky
velké rajče - nasekané na drobno
4 listy šalvěje
2 bobkového listy
2 snítky oregána
čerstvá chilli paprička - množství dle vaší chuti
6 kuliček celého pepře
1/2  hrnku olivového oleje
1/4 čtvrt hrnku červenného vinného octa

Jednu a půl cibule nahrubo nasekáme.Zbylou půlku cibule nakrájíme na měsíčky a necháme si na dozdobené polévky. Ve velkém hrnci rozpálíme lžičku oleje, přidáme cibuli , špetku soli a na mírném ohni opékáme do sklovata. Po pár minutách přidejte nasekaný česnek. Po další minutě přidejte koření, čočku a rajče. Dolijte vodou tak, aby voda sahala asi dva centimetry nad čočku. Vařte do mírném ohni do měkka. Bude to trvat asi 30 - 50 minut v závislosti na druhu čočky a době jejího máčení. 
Z polévky vyndejte bobkový list, šalvěj, pepř i snítky oregána. Polévku dosolte a dochuťte vinným octem dle chuti.

Na talíři ozdobte bohatě olivovým olejem, balsamikem a zbylou cibulí.
Nikola Mrázová
2 Comments
Share This Post :

čtvrtek 26. listopadu 2015

Lodní deník: Makedonie - země hor, tabáku a zelí




Makedonii jsme jen rychle projeli, jen jednou jsme přespali v malinké vesničce blízko města Prilep. Zaparkovali jsme v noci rovnou na náměstíčku a ráno vzbudili docela povyk. Tradičně jako první zaujme Teodor se svými blonďatými vlasy, jako druhá atrakce je pak Elfina, která většinou prožene nějakou kočku a jako třetí je Molina, která se rozhodne vykonat svou potřebu rovnou uprostřed návsi a já pak jdu se sáčkem za ní a uklízím. Mám pocit, že to místní šokuje vždy asi nejvíc. Oproti Srbsku mám v Makedonii mnohem lepší pocit, sice nedokážu popsat proč, ale cítím se lépe. 
Projíždíme horami, pomalu stoupáme do kopců a kolem nás se vinou broskvové sady a vinice, které díky podzimu úplně žhnou oranžovo-rudými listy. Silnice jsou plné malých kapliček, v některých hoří svíce a skoro ze všech kouká nějaká ta pravoslavná ikona. U pramenu nabíráme vodu a z hor pomalu sjíždíme směrem na město Prilep. Kopce střídají pole zelí a tabáku. Na každém domě visí girlandy usušených tabákových listů, kolem domů jsou postaveny jednoduché dřevěné konstrukce pokryté do půlky igelitem, tak aby na tabák nepršelo, ale krásně pod ním profukovalo. Zastavili jsme u jednoho menšího zemědělce a bavíme se s ním o sušení tabáku. Říkal, že takto suší tabák asi 15-20 dní a že ten jeho bude už brzo hotov. Přivoněla jsem si a čekala jsem těžkou vůni domácího tabáku, ale překvapila mě jeho svěží skoro květinová vůně.


Makedonie je pro nás poměrně levná země. Nakoupili jsme zásobu skvělých kaškavalů - tři sta gramů sýra za něco okolo padesáti našich korun. Míříme stále víc a víc na jih. 
Často u silnice míjíme cedule s nápisy jak anglickými, tak makedonskými hlásajícími: Do not waste our future! Ale stejně jako na celém Balkánu jsou odpočívadla u silnic plná odpadků. Doufejme, že snad brzo Makedonci začnou trochu lépe nakládat s plasty. Makedonie je opravdu nádherná horská země a zaslouží si to.

V posledním městě před hranicemi se cítíme opravdu cizokrajně. Řidiči jezdí tak nějak organicky, v tom všem mumraji pobíhají chodci a psi. Jako by toho nebylo dost ve městě projíždí ještě pojízdné pily - takový minitraktor s cirkulárkou vepředu, řízený malými cikánskými kluky, kteří hlasitě pokřikují po kolemjdoucích. Motory klokotají a kouří.
Tádík má řízení pevně v ruce, míjíme stojící blikající auta jen o pár centimetrů na každé straně. Já jako vždy jsem lehce nervózní a vykřikuji: Pozor! Ten přechází! Ten bavorák zastavuje! To bílý odbočuje! Díra na silnici, bacha kolo! Pila zleva! Pes! To neprojedeme! Divím se, že Tádíkovi, ze mě ještě nehráblo. Já bych teda vedle sebe řídit nemohla.
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

sobota 14. listopadu 2015

Překvapivá pórková pomazánka




Miluji pórek, jak vařený jen tak s máslem, tak třeba v polévkách, nebo jen tak zasyrova rychle kvašený v pickles. Tahle pórková pomazánka mi nejvíce připomíná strukturou asi klasickou paštiku. Chutí překvapí a tak nějak člověka donutí zapřemýšlet, z čeho ta pomazánka vlastně je. Po prozrazení hlavní ingredience nastává aha-moment, když okamžitě člověk pórek pozná. Doporučuji vybrat spíše sušší víno, použila jsem vlašský ryzlink a bylo to skvělé. 
Pórek je třeba dobře umýt a nakrájet na drobno a po té pomalu a dlouho dusit. Jen tak změkne a nezůstanou z něj v pomazánce vlákna. Recept na tuto pórkovou paštiku pochází z kuchařky Crossroads podle stejnojmenné vegan restaurace v Los Angeles.

Na menší misku pomazánky si připravte:
2 velké pórky - použijte jen bílé a světle zelené části 
125g másla
1 dcl suchého vína
1 dcl vývaru vývaru
sůl a pepř
Pórek dobře omyjeme a nakrájíme nadrobno. V hrnci přivedeme k varu pórek, víno, máslo a trochu vývaru. Ztlumíme na minimum a necháme asi 45 minut probublávat, dokud není pórek úplně měkký. Trochu osolíme a opepříme. Pórek přecedíme, vývar s vínem a máslem si odložíme stranou. Pórek rozmixujeme na jemnou pomazánku, pokud je třeba můžeme naředit pomazánkou trochou vývaru s vínem. Zbytek tekutiny si můžeme uschovat do ledničky a použít třeba do polévky. Pomazánka je skvělá se slanými sušenkami, nebo toustem. 

Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pátek 13. listopadu 2015

Lodní deník: Poprvé v Srbsku




Nevím, kde jsem ještě před odjezdem viděla titulek Srbsko je nové Rumunsko, ale musím říci, že nemám úplně pocit, že to platí. Rumunsko mi přijde celé mnohem přátelštější. Srbsko jsme projížděli celkem dva dny s malým zdržením u Veliké Plané. Zastavilli jsme na dálnici, dotankovali plnou nádrž a protože už bylo docela pozdě, rozhodli jsme se, že přespíme. Po hodině na místě nám přestal fungovat bufík - topení na naftu. Zatopili jsme tedy plynem a říkali si, že ta nafta asi nebude tak kvalitní, nebo je nějaká jiná chyba, která se vyřeší ráno zrestartováním topení. 
Ráno jsme poctivě vše sbalili, Tadík otočil klíčkem, motor naskočil, tak na pět sekund, pak jen zachrochtal a nic. 
První, co nás napadlo, bylo to, že jsme natankovali benzín namísto nafty, tak Tádík běžel na pumpu a ukazoval jim doklad, kde samozřejmě bylo diesel a oni nám potvrdili, že jsme museli čerpat naftu, pokud je to na účtence. 
Z pumpy s Tádíkem přišel i moc milý pán, který mluvil jak anglicky a německy. Vysvětli nám, že nafta je kvalitní, ale my máme moc staré auto a v našem motoru se sráží voda a že už to nepojede, že nám zavolá odtah a zajistí servis. Koukli jsme na sebe s Tadeášem a bylo nám to jasný, že naše auto má motor naprosto v pořádku a že tady je zádrhel někde jinde.  Tak zavoláme policii, navrhla jsem. Po výrazu toho milého pána mi bylo jasné, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku. Jen jsem se v duchu modlila, aby srbská policie nám nedoporučila toho pána jako opraváře. 
Přijeli dva, malej starej a velkej mladej. Samozřejmě nemluvili jinak než srbsky, což naštěstí je docela čestíně podobný. Dobrý ukazatel toho všeho bylo to, že náš pán zmizel jak pára nad hrnce. Otázkou teď bylo, co máme s autem. Indicie jasně vedli k nádrži s palivem. Nevím, proč nás to napadlo, ale věděli jsme, že v nádrži je voda. A taky tam byla. Někdo nám přilil trochu vody do nádrže. Nafta je lehčí než voda a tak nahoře v nádrži byla vidět nafta, ale do motoru se už dostala voda. Trochu vody jsme našli i na palivovém filtru. Policajti nám zavolali odtah a opraváře. Nezbylo nám než doufat v jeho poctivost. Přijel Stojče se stařičkou zástavou a už jsme jeli. U něj doma spolu s Tádíkem vyčerpali všechnu naftu jak z nádrže, tak z filtrů i motoru. V nádrži bylo asi dva litry vody - jak málo stačí.
Mezitím jsem byla v rámci udržení sociálních vazeb popíjela rakiji, která měla asi sedmdesát procent. Nad sklenkou rakije jsem si poslechla o Kosovu, o albáncích, o americké demokracii a o celém zbytku rodiny. O tom, že mafie v Srbsku je malá a že v Bulharsku, to je teprve mafie. Malé faux pas nastalo, když jsme začala prohlašovat, jak je tady v Bosně krásně, ale taktně to všichni Srbové přešli. 
Celkem nás tato zkušenost stála 70 éček. 







Nikola Mrázová
2 Comments
Share This Post :

úterý 6. října 2015

Podzimní šťávy a sušenky z ovocné dužiny



Vždy jsem preferovala spíše smoothies, přišlo mi, že využiji celé ovoce, ne jak u klasického odšťavněného ovoce, kde část ovoce putuje rovnou do odpadkového koše, v lepším případě na kompost. V kuchařce Lahodně s Ellou jsem našla recept na krekry právě ze zbytků dužiny, co vám zbyla po odšťavněném ovoci. Původní úpravu na slano, jsem si upravila nasladko. Takže dnes se tu pro vás mám jeden recept na krekry a tři recepty na podzimní džusy. 


Pro růžový drink odšťavněte:
1 oloupanou řepu
2 mrkve
2 jablka
1 fenykl
kousek zázvoru

Pro oranžový drink odšťavněte:
2 jablka
2 mrkve
malý kousek zázvoru

Pro zelený drink odšťavněte:
2 hrušky
půlku okurky
svazek máty




Na sušenky jsi připravte:
drť z odšťavňovače
100g mletých mandlí 
hrst rozinek
rýžový slad podle chuti 
Hrnek slunečnicových semínek
2 lžíce tahini

V mixéru rozsekejte mandle, poté k nim na přidejte rozinky a ještě na pár sekund zapněte mixér. V míse smíchejte mandle, slunečnici a drť z odšťavňovače. Podle své chutě přidejte tahini a rýžový slad.
Směs rozprostřete na pečici papír a pečte při 200 stupních cca 30-60 minut. Doba pečení se bude lišit dle obsahu vody v dužině a tloušťce placky. Po zchladnutí nakrájejte nožem a uschovte ve vzduchotěsném obalu.










Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

středa 30. září 2015

Kukuřičné muffiny s fetou




Yotam Ottoleghi je izraelský rodák a autor několika kuchařek, které slaví úspěch po celém světě. V čem jsou jeho kuchařky tak výjimečné? Tím jak umí nakládat se zeleninou. Každý recept mi přijde jako dokonale vybroušený drahokam, kombinace zeleniny, koření a způsob přípravy jsou v dokonalé harmonii. Všechny recepty, které jsem od něj vyzkoušela, vařím pravidelně.
 Tyhle kukuřičné muffiny se liší od originálu pouze výměnou klasické mouky za bezlepkovou. Tak neváhejte vyzkoušet a ochutnat nasládlé kukuřičné muffiny doplněné slanou fetou. Zajímavou chuť jim dodává fenykl s římským kmínem, estragonem a celerovým semínkem.

Na 12 kousků:
500g kukuřice - zrn (použila jsem mraženou)
1 cibule
3 stroužky česneku
2 vejce
80g změklého másla
80g fety nakrájené na 12 kostiček
4 lžíce kukuřičné mouky
1 lžička fenyklu
1 lžička římského kmínu
1 lžička celerových semínek
 několik snítek čerstvého estragonu
lžička vinného kamene
hrubě mletý pepř
sůl

Předehřejte troubu na 200 stupňů. Plech na muffiny vyložte papírovými košíčky, nebo čtverci papíru na pečení. Muffiny dost naskočí, tak zvolte raději vyšší košíčky. 
Kukuřici, nadrobno nasekanou cibuli a nasekaný česnek dejte do mixéru a několika pulsy nasekejte na hrubou směs. Je důležité to nepřehnat a nevytvořit jednolitou směs, naopak kousky kukuřičných zrn, nebo nějaká celá jsou žádaná. 
Římský kmín a fenykl opražte krátce na pánvi a roztlučte v hmoždíři. Ke kukuřičné směsi přimíchejte opražené koření, nasekaný estragon, máslo, žloutky, kukuřičnou mouku a vinný kámen. Přidejte také špetku soli a hrubě mletý pepř - dle vaší chuti. Se solí to nepřehánějte, feta je slaná dost. Směs dobře promíchejte. 
Bílky vyšlehejte do tuha. Po třetinách opatrně vmíchejte do kukuřičné směsi bílky a pak ji rozdělte do forem na muffiny. Na každý muffin dejte kostičku fety.
Pečte asi 30 minut. Po vyndání z touby nechte ještě deset minut muffiny i s košíčky ve formě, poté je můžete vyjmout a před podáváním je nechte vychladnout.
Nikola Mrázová
2 Comments
Share This Post :

pondělí 28. září 2015

Lentil loaf: Sekaná z čočky a hub



Chvíli jsem přemýšlela, jak přeložit lentil loaf. Jako čočková sekaná? Čočkový chléb? Nejvíce mi připomíná sekanou. Receptů na lentil loaf najdete na internetu mraky, já jsem si ho přizpůsobila tak, aby mi připomínal právě klasickou sekanou. Zkuste si k němu dát hořčici a krajíc čerstvého kváskového chleba. Nebo třeba bramborovou kaši a kyselou okurku.
Pokud nemáte zelenou čočku, klidně ji nahra'dte klasickou hnědou čočkou. Pouze je nutné ji před vařením namočit (alespoň na 8 hodin) a vařit ji o něco déle.

1 hrnek zelené čočky
čtyři hrnky pokrájených hub
2 cibule
3 stroužky česneku
6 lžic kukuřičné mouky
2 mrkve nastrouhané
3 lžíce lněného semínka
8 kuliček nového koření
bobkový list
čerstvý tymián
čerstvý libeček
troška chilli
pepř
sůl

Čočku propláchněte a dejte vařit s bobkovým listem a polovinou nového koření. Trvá to asi 25 minut. Mezitím si na pánvi orestujte nadrobno nasekanou cibuli, k ní po chvíli přihoďte na drobno pokrájené houby, stáhněte plamen a za občasného zamíchání nechte restovat dokud nejsou houby dobře opečené. Na závěr přidejte i nasekaný česnek a nastrouhanou mrkev. Doporučuji mrkev strouhat na jemném struhadlu. Pár minut necháme prohřát a pak odstavíme pánev z plamene. Čočku slijte a vyndejte z ní koření. 
 Polovinu čočky, polovinu houbové směsi rozmixujte s lněným semínkem, chilli, půlkou libečku, novým kořením, solí a pepřem. Dobře promíchejte obě dvě směsi, tymián, nasekaný libeček a kukuřičnou mouku. Ochutnejte a případně směs ještě dosolte a opepřete. 
Směs nandejte do formy, kterou si vymažete olejem a vysypte zbytkem kukuřičné mouky. Pečte na 180 stupňů asi 45 minut. Po vyndání z trouby nechte chvíli odpočinout a poté až začněte krájet. Čočková sekaná je za studena ještě o něco lepší.
Nikola Mrázová
4 Comments
Share This Post :

Follow @SunriseSunsetBlog