Ze zahrady do kuchyně

Několik kilometrů severozápadně od gruzínského města Kutaisi najdete přírodní rezervaci Sataplia. Největším lákadlem jsou zde zachovalé zkamenělé stopy dinosaurů, které pocházejí z doby asi před 120 miliony let. Zkamenělé stopy dinosaurů můžete vidět už jen na dalších dvou místech na Zemi - v Turkmenistánu a Tádžikistánu.  V rezervaci najdete i několik modelů dinosaurů a naučné panely s dinosauří tématikou.

Sataplia se dá přeložit jako “medové místo”. O tento název se zasloužily divoké včely, které žily v puklinách a dutinách v pískovcových skal, jenž celé vyplnili medem. Pro med si lidé do těchto skal chodili už v neolitu. 

Součástí parku je i 300 metrů dlouhá krápníková jeskyně s malou podzemní říčkou. V jeskyni naleznete i obrovský krápník ve tvaru srdce s malou kapsičkou, do které můžete vhodit minci a něco si přát, prý se přání vyplní.

Celý park je zakončen prosklenou vyhlídkovou terasou. 

Ultra sezónní salát, na kterém si pochutnáte jen jednou za rok. Mladý česnek je k dispozici jen týden a chutná trochu jako pórek. Nemusí se loupat a krájí se celý včetně zelené natě. Má jemně česnekovou vůni a chuť. Špičaté zelí je šťavnaté a jemné, někdy se prodává pod názvem letní zelí. Pomyslnou třešničku na dortu tvoří kopr a vlašské ořechy.

Inspirací mi byl nákup na gruzínském trhu jednoho květnového dne. 

malé špičaté zelí

několik mladých česneků

svazek kopru

velká hrst vlašských ořechů

rostlinný olej dle chuti 

sůl a čerstvě mletý pepř

Zelí nakrájíme na co nejjemnější nudličky, posolíme a rukou pomačkáme a necháme deset minut odpočinout. Česnek nakrájíme nadrobno, kopr nasekáme a ořechy rozlámeme na menší kousky. Vše přidáme k zelí a promícháme s trochou oleje a čerstvě mletým pepřem.

Název Rize pochází z Řeckého slova rize, což znamená horské svahy. Ponští Řekové zde převládali do roku 1923. Moderní historie tureckého čaje se začala psát až v roce 1938, kdy nechal prezident Turecké republiky Atatürk vysadit první čajovníky, zřídil státní plantáže. Nad čajovou výrobou si svůj monopol drží stát dodnes. Turecko produkuje asi 5 % procent světové produkce čaje, téměř všechen se ale vypije v Turecku. To, že se v Turecku pije takřka výhradně turecký čaj je nejenom zásluhou jejich hrdosti, ale zřejmě i 145% daní na importovaný čaj. 

I přesto, že turecký trh s čajem ovládá jedna obří národní společnost, jsme  malou rodinnou čajovou laboratoř s názvem Lazika tea lab, která zpracovává ručně malé množství čaje a to nejenom klasicky na černý čaj, ale mají i výborný zelený čaj, jehož lístky jsou ručně stáčeny, černý čaj, earl grey i skvělé směsi čajů a místních bylin. Okusit ho můžete v malé jurtě, kterou najdete na cestě mezi Ardesenem a Ayderem.   

V celém Turecku i v Rize samotném je těžké odmítnout pozvání na čaj. Čaj se servíruje ve malých sklenkách ve tvaru tulipánu, má nádhernou plnou hnědočervenou barvu a příjemnou chuť, která oproti jiným černým čajům není tak svíravá. V parku, na pláži nebo na parkovišti všude najdete kouřící čajovary, na kterých stojí dvě čajové konvice. Správně se čaj připravuje tak, že do spodní konvice dáte vařit vodu a do horní dáte čajové listy, které se mezitím úplně nahřejí. Zalijete je horkou vodou a máte hotový nálev, který se dále ještě ředí horkou vodou, podle toho zda chcete čaj “koyu” (silný) nebo “acik” (slabý). Automaticky dostanete k čaji cukr. Turci si čaj sladí opravdu hodně. Turecko je také jednou z mála zemí na světě mimo Itálii, kde se pěstuje bergamot - citrus, který se přidává do čaje - Earl Grey.

Když v Ardesenu zahnete podél řeky směrem do vnitrozemí dostanete se do úplně jiného Turecka. Nádherná horská řeka se vine údolím s čajovníkovými plantážemi a rozesetými malými vesničkami po obou březích. Místní podnebí a půda je natolik vhodná k pěstování čaje, že se čaj pěstuje bez jakýchkoliv hnojiv, či pesticidů. Neodolali jsme a zastavili na okraji vesnice a chvíli jsme se radovali z pohledu na nádherné čajové plantáže. Místní nás za chvíli objevili a nemohli jsme omítnout pozvání na čaj. Turecká pohostinnost nezná mezí.

Pokud máte rádi hory a horké prameny, můžete navštívit národní park Kackar dagi, který leží asi 40 km od Ardesenu směrem do vnitrozemí.  Nejvyšší horou v něm je majestátný Kackar dagi s nadmořskou výškou 3937 metrů. Přímo pod ním je Ayder - horské městečko plné hotelů, restaurací a malých obchodů. Ovšem za návštěvu zde stojí termální lázně s horkými prameny.  

Přístavní městečko Amasra vzniklo několik století před Kristem a byla pojmenováno po neteři perského vládce Dariuse III., která se jmenovala Amastris. Roku 66 před Kristem dobyli město Římané a Amasra se stala centrem obchodu i dopravy - hedvábná stezka se zde potkávala s cestou z Krymu. Ve 13. století zde sídlili janovští obchodníci a tak možná i proto město dýchá italskou atmosférou - byzantské opevnění a hrad na úzkém poloostrově. Zajímavou památkou je i mešita z poloviny patnáctého století, kterou z původního byzantského kostela nechal přestavit turecký vládce Fatih Sultan Mehmet poté, co si město podmanil.

Co je ale na Amasře obzvláště malebné je to, že celé městečko se pne okolo oválného zálivu a malými kamennými mosty je spojeno se dvěma ostrůvky (Velký ostrov a Králičí ostrov). 

Amasra je díky své malebnosti oblíbeným cílem turistů a ve městě je to znát. V centru města je trh se všemi možnými i nemožnými cetkami a turistickými lákadly. Mě osobně víc lákaly krámky se sladkostmi, sušeným ovocem, tureckým medem a ořechy.

V Amasře jsme si nemohli nechat ujít pide. Pide je typickým jídlem právě pro černomořské pobřeží, kde vidíte nespočet malých okének i velkých pide salonu. Některé z nich jsou otevřeny i dvacet čtyřihodin denně.V jiných částech Turecka se s ním nepotkáte tak často. Výjimkou je období Ramadánu, kdy se pide servíruje po celém Turecku (jedno z nejrychlejších jídel, co zvládnete vyrobit po západu slunce). Pide je tenounké kynuté těsto vytvarované do podlouhlé lodičky. Mezi nejčastější náplně patří sýr, rajčata, či masové směsi. Někdy se přidává celé vejce, specialitou v Trabzonu je směs sýra a ančoviček.Dokonce nám jeden hrdý Turek vysvětloval, že pide je předchůdcem italské pizzy, i když tím si nejsem jista a těžko říci, co by mi na to řekl Ital. :o). Přípravu pide najdete na videu.

Kousek od města naleznete Ptačí skálu. Památník vybudovaný roku 41 n.l. tvoří torzo a římská orlice. Symbolizuje přátelství germánských kmenů a římské říše a byl postaven Římany na hedvábné stezce.

Po projetí Istanbulu během páteční odpolední špičky jsme si slíbila, že v Praze v koloně na magistrále   se už nikdy nebudu rozčilovat. (Možná bychom byli více v klidu, kdybychom už věděli, jak se řídí v Gruzii). Dobrý trénink pro každého, možná bych průjezd Istanbulem navrhla jako povinnou součást získání řidičského oprávnění v Čechách. Istanbul je obrovský, dlouhý a plný smogu. Po přejetí Bosporu, přece jenom přišlo jedno překvapení a to oficiální uvítání v Asii. Mimo tuto ceduli jsme se seznámili se vším dobrým, co kdy Erdogan pro Turecko vykonal a taky zjistili, kdy a kde bude mít setkání s tureckým lidem. Nejsem si jista, zda jsou lepší ty reklamy na Macdonald u nás, nebo pořád sledovat vůdce. No, možná brzo u nás bude takto zobrazen Andrej. Celý Istanbul jsme přejeli za nádherných šest hodin cesty a dojeli až do Karasu, malého města na břehu Karadeniz (turecky Černé moře). Karasu je obklopené miliony a miliony keřů lísek. Které v době našeho průjezdu Tureckem byly ještě úplně bez listů.  

V Karasu bylo mnoho malých obchodů naplněných až po strop pytli s lískovými ořechy (turecky finiki). Lískové ořechy jsou tradiční přísadou do baklavy, takže hned ráno jsem vyrazila z auta, že seženu oříšky, filo těsto, máslo a med a udělám baklavu. Místo na filo těsto jsme narazili na yufku.

Yufka znamená ve starém tureckém dialektu tenký. Yufka svojí konzistencí nejvíc připomíná hedvábný papír. Ač to tak nevypadá, manipulace s yufkou vyžaduje trochu cviku, aby se vám neroztrhla hned při prvním doteku.

Yufku pekly už turecké kmeny, které kočovaly mezi Mongolskem a Anatolií. Do turecko-arabského slovníku bylo slovo  yufka zařazeno už v roce 1074. Yufka je jedním z tradičních základů turecké kuchyně. Přesto se v mnohých domácnostech nedělá, ale kupuje v malých obchodech a výrobnách v jednom - tzv. yufkaci. 

Erzum Yufka, Karasu

Pokud si budete chtít yufku vyrobit doma, dobře promíchejte kilogram mouky, 2 lžičky soli a 250 ml vody a nechte třicet minut odpočinout. A teď následuje jedna z nejhorších částí přípravy. Těsto velikosti pingpongového míčku vyválejte oklavou (tradiční váleček) na kruh o průměru půl metru. Hotovou placku poté upečete na speciální oblé pánvi (turecky sač). Yufka je vždy pečena jen z jedné strany a náplň klademe na nepečenou stranu těsta.

Teplá yufka je měkká a lahodná, chutná jako hodně tenká palačinka, můžete si jí dát i na sladko, potřenou trochou melasy. Můžete i vyzkoušet katlamu - yufka naplní trochou másla a sýra, složí stejně jako obálka a jen se rychle opeče na pánvi. Skvělá je i naplněná směsí brambor, sýra a nakrájených vařených vajec - pro mě jedno z nejlepších pouličních jídel vůbec.

Nejtradičnější je yufka plněná naslano - jako burek. Plní se nejčastěji sýrem, špenátem nebo kořeněnou bramborovou směsí), či různými masovými směsi a může být zavinuta do mnohých podob: různě velcí šneci - tzv. gul, dlouhé tenké trubičky - tzv. sigara, či široké záviny - tzv. sol, někdy se používá yufka těsto stejně jako lasagne a vrství se na plech - tzv. tepsi.

Při každé naší cestě na jih Evropy zastavujeme v mnohých ptačích rezervacích, kde hledám plameňáky, kteří často zimují v přímořských lagunách. Našli jsme je až letos u městečka Fanari. Místní mělké brakické laguny, sladkovodní jezera zarostlá rákosinami, saliny a velké plochy tamaryšků jsou jak stvořené pro plameňáky. Fanari a delta řeky Nestosu s přilehlými lagunami je vůbec rájem pro ornitology i biology. Slané i sladké laguny jsou jedním z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v Thrákii. Mimo obrovské množství ptáků, zde žijí i šakalové, vlci, divoké kočky, vysoká i jezevci a vydry, přes 38 druhů ryb a také želvy, ještěrky i hadi. Největší jezero Vistonidas má přes 42 kilometrů čtverečních a zformovalo se před pěti miliony let. Jeho jméno je odvozeno od Vistonů - jednoho z thráckých kmenů.

Jen pár kilometrů dál od Fanari, naleznete na laguně Vistonidas, hned vedle malé rybářské vesnice Porto Lagos, nádherný kostel sv. Mikuláše a Panny Marie, který stojí na dvou malých ostrůvcích přímo v laguně. Dostanete se na něj po úzkém dřevěném mostku. Kostel je významným poutním místem a pro mě osobně patří mezi nejmalebnější řecké monastýry.

Na krátkém videu se můžete podívat na lagunu, kostel i potápěče, který zrovna lovil v moři ve Fanari chobotnice. Teodor mě větší radost z mrtvých medúz, které vyplavilo moře. Pláž byla plná nejrůznějších mušlí a dokonce jsme našli i zvláštního červa zahrabaného v písku, pracovně jsme ho nazvali olgoj chorchoj, ale vygooglovali jsme, že se jedná o mořského kroužkovce v angličtině tzv. lugworm.

Jsme ho ostříhali!

Kostel v komplexu vedle lázní v Potamii

Potamie - horké prameny

Bývalý hotel v Potamii

Jako poslední zastávku v Řecku jsme si vybrali horké prameny v Traianopoli. Traianopoli bylo založeno císařem Trajánem ve druhém století po kristu a naleznete ho asi 14 km od Alexandropole směrem k tureckým hranicím. Už za císaře Trajána zde byly vyhlášené lázně. Pramen je opravdu horký - přes 51 stupňů a obsahuje velké množství minerálních látek (Cl- Na- Ca- K- B-HS). Pramen je vhodný ke koupelím, pitné kůře i inhalaci. Zajímavé je, jak na jednom místě naleznete prastaré lázně z dob římského imperia, staré hammámy z 16. století a také nové lázně postavené v roce 1960.

Řecká část Rhodop je zvláštní a svým způsobem unikátní oblast, ležící na samém východě Řecka. 

Když z města Xanthi zamíříte podél řeky Nestos na sever až k bulharským hranicím, přijedete do hor se zvláštním názvem Rhodopi (někdy také jako Rodopi, nebo Rhodopy).

Rhodopi tvoří přirozenou hranici mezi Řeckem a Bulharskem, přes čtyři pětiny pohoří je v Bulharsku a  zbylá část v Řecku. Řecká část Rhodop je jediným místem v Řecku, kde žije muslimská komunita tzv. Řečtí muslimové, někdy jsou označovaní jako Pomáci - potomci bulharských muslimů. 

Malebné hory nad Xanthi ukrývají přes dvacítku pomáckých vesnic. Vypadá to, jako kdybyste už byli v Turecku.










 Hory, kopce, malebný modrozelený Nestos, mešity, muslimské hřbitovy a ženy v šátcích. 

Nejnavštěvovanější je malá horská vesnice Thermes, kde, jak název napovídá, vyvěrají horké minerální prameny. Ve vesnici je několik míst s prameny. Pro velký obsah minerálů (Νa-ΗCΟ3-Κ-Li-Βr-F- Ca) jsou prameny doporučovány k léčení jak formou koupele, tak i k pití.

Na okraji vesnice vyvěrají prameny přímo na skále s nádherným výhledem do krajiny. Prameny jsou tak horké, že se v nich nedalo koupat. Ač běžně zvládám se koupat i v opravdu horkých pramenech, ta uvařená žába v jednom malém bazénku mě přesvědčila, že tady se to prostě nedá. Vyvěrající pramen má podle zdrojů na internetu padesát čtyři stupňů.

O mnoho příjemnějším místem byl malý venkovní bazén, kde byla voda o teplotě cca třiceti devíti stupňů. Nejdete ho zhruba ve středu vesnice. Škoda, že je oplechovaný a tak nevidíte do krajiny. Kdo chce, může navštívit i některý z krytých bazénů v místních hotelích.

Nejvíce se nám líbil malý hammám ve skále, uvnitř kterého jsme našli malý bazének o teplotě okolo 39 stupňů, který se po každé návštěvě dal vypustit pomocí dřevěného kolíku zaraženého ve dně bazénku a během dvaceti minut se opět naplnil. V městečku je možno navštívit i několik restaurací, ale bylo dost těžké se domluvit jak anglicky, tak řecky, protože místní majitel hospůdky mluvil jen pomácky - zvláštní kombinací bulharštiny a turečtiny.