Hrušky pečené na cideru

Hruškový cider přináší do života nejenom radost, ale i mnohé výzvy. Třeba jako nevypít ho celou bedýnku a nechat něco pro kamarády. Všimla jsem si, že už v alejích opadávají listy ze stromů a proto jsem připravila lehce podzimní hruškový recept. Hruškový cider na trhu není tak běžný jako jablečný a pokud zaváháte a nenakoupíte si ho do zásoby, může se vám stát, že už nebude. Tak neváhejte a doplňte si svoji špajzku bedýnkou ciderů třeba tady. A když už máte ten hruškový, tak proč míchat hrušky s jablky a neupéci si čistě hruškovou pochoutku. Inspirovala jsem se podobným receptem na Food52.com. 

2 hrušky
Perry cider od Pragera (cca 300ml)
lžíci másla
lžička drceného kardamomu
vanilkový lusk
šťáva z citronu
špetku soli
lžíci rapadury, pokud milujete sladké
hustý řecký jogurt (skyr, či tvaroh)

Troubu předehřejeme na 160 stupňů.

Hrušky přepůlíme, vyřízneme tuhou část a jádřinec, oloupeme a zakapeme citronovou šťávou, aby nám nehnědly. V menším kastrolku zahřejeme hruškový cider, semínka z vanilkového lusku, špetku soli a kardamom. Kdo má raději sladší věci přimíchá podle chuti rapaduru (sušenou třtinovou šťávu). Já jsem vyzkoušela obě dvě verze jak sladší s rapadurou, tak bez ní. A za mě musím říci, že pro mě je neoslazená verze jasným favoritem. Je taková surovější, více cítím kardamon a chuť cideru.  

Hrušky naskládáme do malého pekáčku vymazaného máslem, přelijeme ciderem s kořením. A pečeme asi 45 minut, dokud hrušky nezměknou a cider se nezredukuje na několik lžic lahodné omáčky.

Hrušky podávám s jogurtem přelité zbylou šťávou. 

Cuketové květy


Když máte cuket až nad hlavu, nedejte jim šanci vyrůst a spořádejte je pěkně maličké i s květy. A není nad to si květy naplnit něčím výborným, v mém případě to bylo jemné kozí žervé. 
Na cuketách naleznete dvojí květy - samčí a samičí, já raději sahám po těch, co už mají za sebou malou cuketku. Snažte se je zpracovat do 24 hodin po uříznutí, to je květ ještě krásně pevný a náplň v něm bude dobře držet. Z cuketky vyžeňte hmyz a mravence a vylomte pestíky - mohou být hořké. Někdo ještě cuketky krájí podílně napůl, aby se propekly, mě chutnají více vcelku.

12 mladých cuketek s květy
rostlinný olej na smažení

na těstíčko si připravte:
1 šťastné vejce
perlivou minerálku
pár lžic hladké mouky
sůl

na náplň:
kozí žervé nebo jemný tvaroh
bylinky dle chuti
pepř a sůl

Kozí tvaroh ochutíme a dobře promícháme. Do každého cuketového květu dáme lžíci náplně a květy jemně zavineme. Z vejce, mouky, špetky soli a minerálky umícháme řídké těstíčko. Cuketky těstíčkem protáhneme a vkládáme na pánev do  rozehřátého oleje, během chvilky jsou hotové. Necháme okapat od přebytečného oleje na ubrousku a rovnou jíme. Horké je mám nejraději.

Bramborový fondant s ciderem

Vařit s ciderem mě baví velice, je to snad ještě návykovější než dobrý cider pít. Po cider granitě do horkých dní (zde) a polévce z cideru, fazolí a tymiánu (zde) je tady recept na bramborový fondant (má to výbec nějaký správný český výraz? fondán?), což je jednoduchý způsob přípravy brambor, který si můžete vyzkoušet i bez cideru, třeba jen s vývarem, ale se ciderem má recept mnohem větší šťávu. 
Kombinaci brambor a cideru jsem zahlédla britských stránkách věnovaných cideru, kdy doporučovali brambory péci v troubě právě se ciderem napůl řízlým kuřecím vývarem. Odzkoušeno se zeleninovým vývarem, bylo to fajn, ale tahle verze, kdy použijete jen cider a troubu necháte vypnutou mi přijde o dost lepší. 
Tak si otevřete cider, oloupejte pár brambor a hurá na to! Použijte nějaký dobrý cider, který není doslazovaný cukrem, nebo fruktózo-glukózovým sirupem, ale nějaký ten opravdický cider, kde v ingrediencích je jen zkvašený jablečný mošt (=cider).

Na jednu pánev pro dva:
8-10 středních brambor (tolik, aby se vám vešly rozložit v jedné vrstvě o pánve)
1 láhev cideru (mám 12 od Pragera, je to 300ml)
4 stroužky česneku
dvě lžíce másla, nebo ghí
tymián
sůl

Brambory oškrábeme a jejich strany seřízneme tak, aby se daly položit do pánve a byly všechny zhruba stejně vysoké. V pánvi (skvělá je na to klasická litinová pánev) rozpustíme máslo a na středním plameni opečeme na něm brambory do zlatohněda (asi deset minut na každé straně). Přihodíme stroužky česneku, které neloupeme, jen je plochou nože rozmáčkneme, a do pánve přidáme i pár snítek tymiánu. Zalijeme ciderem, tak aby brambory byly ponořené asi do dvou třetin. Osolíme a na mírném plameni necháme bez poklice probublávat. Po dvaceti minutách brambory otočíme a necháme dalších dvacet minut bublat až se téměř veškerý cider odpaří a na dně pánve zbyde jen hustá omáčka z másla a cideru.
Pokud by brambory ještě nebyly hotové, cider přilijeme, ale dle mé zkušenosti, jedna lahev stačí.

Cider granita

Nikdy jsem se netajila svoji láskou k cideru. A tím myslím opravdový cider, který se vyrábí kvašením moštu. Žádný přidaný cukr, šťávy z koncentrátu, sorban draselný a syceno CO2. To nechceš. Takže zahoďte přeslazenný Sommersby (složení: Voda, Jablečný zkvašený mošt (voda, cukr, jablečný koncentrát), Cukr, Jablečný koncentrát, Oxid uhličitý, Regulátor kyselosti (kyselina citrónová), Přírodní aroma, Konzervant (sorban draselný), Barvivo karamel E150c) a Kingswood (složení: Voda, Zkvašená jablečná šťáva z koncentrátu, Cukr, Glukózový sirup, CO2, Regulátor kyselosti (citrónová šťáva z koncentrátu), Jablečná šťáva z koncentrátu, Přírodní aromata, Přírodní barviva: ječný sladový extrakt, světlice barvířská, přírodní soli). Takto cider nevypadá. 
Vyzkoušejte raději nějaký třeba od Pragera nebo z jiného malého výrobce. Za mě vede Prager - zpracovává jablka od malých pěstitelů, často tradičních starých odrůd a to je vlastně jedinou složkou cideru mošt. Nejraději jejich Cider premium s medem. Med, pochází z předhůří Českého lesa z rodinného včelařství Smolík. V tomto včelařství se již po několik generací věnují a specializují na produkci tzv. „panenského“ medu, což je med nejvyšší kvality. Je to těžký cider, silný, nasládlý. Dobře vychlazený je opravdu báječný. V minulém roce jsem si v létě užívala Frosé - granitu z růžového vína. V horku božské a i letošní vedra mi dávají zabrat, tak jsem zkusila granitu z cideru.

Protože granita se vždy lehce přislazuje cukrem a tak jsem medový cider ušetřila a vzala si pragerovic "desítku". Ta je více moštová, kvasí totiž kratší dobu a má nižší obsah alkoholu.

Pro dva dospělé na letní večer

lahev cideru 10 od F.H.Pragera
 3 lžíce sušené třtinové šťávy
5 hřebíčků
svitek skořice

Cider zahřejeme v malém hrnci a smícháme s cukrem a kořením. Necháme dvě hodiny odstát a poté koření vyndáme. Do plechového pekáčku nalijeme směs a vložíme ji do mrazáku. Co půl hodiny pekáček vyndáme a vidličkou rozbijeme vznikající led, tak aby tvořil tříšť.
Servírujeme za horkého dne. Pokud chceme, aby tříšť tála pomaleji, sklenky si namrazíme. není jednodušší zmrzliny pro dospělé.Vyzkoušejte také Frosé - granitu z růžového vína. A dětem udělejte nějaký ten domácí nanuk.

Lilky plněné satsivi


Lilky s ořechovou pastou nám poprvé dali ochutnat ve vinařství v Napareuli. Skvělé jako studený předkrm, nebo jako součást meze. Typicky gruzínské jídlo - typické tři základní suroviny: lilky, vlašské ořechy a česnek. Tradičně se zdobí ještě semeny granátového jablka, ale to není v Čechách vždy k sehnání v dobré kondici, proto mě zde chybí. Ořechová omáčka satsivi se používá nejenom k zelenině, ale i k masu a rybám a svou konzistencí více připomíná hustou omáčku, než třeba pesto. Typicky se servíruje třeba se slepicí. Kde je slepice přelitá hustou ořechovou omáčkou jako třeba u nás slepice na paprice.

2 lilky
2 hrnky vlašských ořechů
lžíce suneli (co to je a jak na něj)
2 lžíce octa
4 stroužky česneku
sůl, pepř dle chuti

Lilky podélně nakrájíme a posolíme z obou stran, necháme dvacet minut vypotit a osušíme kuchyňskou utěrkou. Rozložíme je na plech, potřeme malým množstvím oleje a upečeme v rozpálené troubě, nebo ogrilujeme na grilu, či upečeme na pánvi. Důležité je lilky nakrájet spíše silnější - asi jeden a půl centimetru, aby se při balení závitků netrhali. Ořechy rozdrtíme v hmoždíři, nebo nasekáme v mixeru spolu s octem, česnekem, solí a pepřem.
Česnek, vlašské ořechy, koření a ocet nasekáme v mixéru na jemnou pastu, podle chuti osolíme a opepříme. Lilky naplníme pastou a zavineme. Podáváme vychlazené s dobrým gruzínským vínem. V Čechách ho můžete sehnat u Salome - Qvevri wines from Georgia.

Lilky jsou mojí oblíbenou letní zeleninou, pokud už nevíte, co s nimi, podívejte se na moje oblíbené lilkové recepty.
Ještě přikládám fotku z návštěvy vinařství a ochutnávky skvělého Saperavi v Twins Wine Cellar v Napareuli. Na fotce jsou právě lilky. Byly skvostné!


Celá oblast Khacheti leží mezi dvěma pohořími, na fotce je krásně vidět, celá oblast s vinicemi, nad kterými se tyčí pohoří Kavkazu. Za horami už je Čečna a Dagestán.


Chutě Gruzie - adžika, suneli a svanetská sůl


Tak jako vás po Gruzii provází tři základní typy sýrů, tak stejně se potkáte se třemi zakladními typy koření: adžika, suneli a svanetská sůl. Ani na jednu směs koření neexistuje přesná receptura, často ho vyrábí někdo doma a jemně se proto liší jak ve složení, tak v poměru jednotlivých surovin. 

Adžika:

Adžiku můžete koupit nejčastěji ve formě pálivé pasty nádherné tmavě karmínové barvy. Méně často jde koupit i tuto pastu usušenou jak vidíte na fotce. Základem jsou papriky, sůl a chilli. Pasta je umletá velmi jemně.

1/2kg česneku
1/2kg vlašských ořechů
2kg červených paprik
1kg čerstvých kajenských chilli paprik   
3/4 hrnku pískavice
1/2kg soli

Česnek namočíme do studené vody. Papriky očistíme, opereme a osušíme. Vybereme semena a nakrájíme na malé kousky. Vlašské ořechy probereme a odstraníme případné skořápky. Vše umeleme  na co nejjemnější pastu. Takto vyrobenou pastu můžeme napěchovat do sterilovaných sklenic a uchovávat v chladnu poměrně dlouhou dobu.

Svanetská sůl

Svanetská sůl (gruzínsky Svaneti marili) je směsí soli s utřeným česnek a dalšími bylinami. Je tradičním kořením ze Svaneti - vysokých hor Kavkazu, kam se v zimních měsících nedostanete, takže celá oblast je několik měsíců v roce ůplně odřízlá od zbytku Gruzie. Svanetská sůl je na hrubo umletá a můžete ji použít na dochucení jakéhokoliv jídla.

10 stroužků česneku
hrnek soli
hrnek sušeného kopru
3/4 hrnku pískavice
1/4 hrnku mletého koriandru
1/2 hrnku sušených listů měsíčku
2 lžíce kmínu
2 lžíce sušených chilli paprik (podle chuti můžete i přidat)

Česnek namočíme na deset minut do studené vody a poté utřeme a smícháme se zbytkem koření a rozsekáme v robotu, tak aby ještě zůstaly patrné jednotlivé kusy koření.

Suneli

Nádherně žluté a aromatické koření, bez kterého se gruzínská kuchyně neobejde. Suneli oproti svanetské soli a adžice již neobsahuje sůl. Suneli můžete na trhu sehnat několik druhů, přičemž nejpoužívanější je khmeli suneli a usho suneli. Liší se barvou od světle pískové, přes výrazně žlutou barvu. Jednou z hlavních přísad je zvláštní odrůda pískavice, která roste v Gruzii a v angličtině je označována jako "blue fenugreek", kterou v českých podmínkách nahraďte klasickou pískavicí - ideálně směsí listů pískavice (2 díly) a semen pískavice (1 díl). 

3 lžíce mleté pískavice
2 lžíce mletého koriandru
3 lžíce sušených listů měsíčku
několik blizen šafránu
1 lžička chilli
2 lžičky sušeného kopru
1 lžička čerstvě mletého pepře
1/2 lžičky celerových semínek

Vše dobře promícháme a skladujeme ve vzduchotěsné nádobě. Ještě o něco lepší směs koření bude, pokud mleté koření nahradíte celým kořením a to poté rozemelete. V některých zdrojích uvádějí ve složení ještě yzop, černý pepř, majoránka či bazalka.

Sataplia: Po stopách dinosaurů


Několik kilometrů severozápadně od gruzínského města Kutaisi najdete přírodní rezervaci Sataplia. Největším lákadlem jsou zde zachovalé zkamenělé stopy dinosaurů, které pocházejí z doby asi před 120 miliony let. Zkamenělé stopy dinosaurů můžete vidět už jen na dalších dvou místech na Zemi - v Turkmenistánu a Tádžikistánu.  V rezervaci najdete i několik modelů dinosaurů a naučné panely s dinosauří tématikou.


Sataplia se dá přeložit jako “medové místo”. O tento název se zasloužily divoké včely, které žily v puklinách a dutinách v pískovcových skal, jenž celé vyplnili medem. Pro med si lidé do těchto skal chodili už v neolitu. 

Součástí parku je i 300 metrů dlouhá krápníková jeskyně s malou podzemní říčkou. V jeskyni naleznete i obrovský krápník ve tvaru srdce s malou kapsičkou, do které můžete vhodit minci a něco si přát, prý se přání vyplní.


Celý park je zakončen prosklenou vyhlídkovou terasou. 

Salát ze špičatého zelí, mladého česneku a kopru


Ultra sezónní salát, na kterém si pochutnáte jen jednou za rok. Mladý česnek je k dispozici jen týden a chutná trochu jako pórek. Nemusí se loupat a krájí se celý včetně zelené natě. Má jemně česnekovou vůni a chuť. Špičaté zelí je šťavnaté a jemné, někdy se prodává pod názvem letní zelí. Pomyslnou třešničku na dortu tvoří kopr a vlašské ořechy.
Inspirací mi byl nákup na gruzínském trhu jednoho květnového dne. 

malé špičaté zelí
několik mladých česneků
svazek kopru
velká hrst vlašských ořechů
rostlinný olej dle chuti 
sůl a čerstvě mletý pepř


Zelí nakrájíme na co nejjemnější nudličky, posolíme a rukou pomačkáme a necháme deset minut odpočinout. Česnek nakrájíme nadrobno, kopr nasekáme a ořechy rozlámeme na menší kousky. Vše přidáme k zelí a promícháme s trochou oleje a čerstvě mletým pepřem.

Rize: O lidech a čaji


Název Rize pochází z Řeckého slova rize, což znamená horské svahy. Ponští Řekové zde převládali do roku 1923. Moderní historie tureckého čaje se začala psát až v roce 1938, kdy nechal prezident Turecké republiky Atatürk vysadit první čajovníky, zřídil státní plantáže. Nad čajovou výrobou si svůj monopol drží stát dodnes. Turecko produkuje asi 5 % procent světové produkce čaje, téměř všechen se ale vypije v Turecku. To, že se v Turecku pije takřka výhradně turecký čaj je nejenom zásluhou jejich hrdosti, ale zřejmě i 145% daní na importovaný čaj. 



I přesto, že turecký trh s čajem ovládá jedna obří národní společnost, jsme  malou rodinnou čajovou laboratoř s názvem Lazika tea lab, která zpracovává ručně malé množství čaje a to nejenom klasicky na černý čaj, ale mají i výborný zelený čaj, jehož lístky jsou ručně stáčeny, černý čaj, earl grey i skvělé směsi čajů a místních bylin. Okusit ho můžete v malé jurtě, kterou najdete na cestě mezi Ardesenem a Ayderem.   

V celém Turecku i v Rize samotném je těžké odmítnout pozvání na čaj. Čaj se servíruje ve malých sklenkách ve tvaru tulipánu, má nádhernou plnou hnědočervenou barvu a příjemnou chuť, která oproti jiným černým čajům není tak svíravá. V parku, na pláži nebo na parkovišti všude najdete kouřící čajovary, na kterých stojí dvě čajové konvice. Správně se čaj připravuje tak, že do spodní konvice dáte vařit vodu a do horní dáte čajové listy, které se mezitím úplně nahřejí. Zalijete je horkou vodou a máte hotový nálev, který se dále ještě ředí horkou vodou, podle toho zda chcete čaj “koyu” (silný) nebo “acik” (slabý). Automaticky dostanete k čaji cukr. Turci si čaj sladí opravdu hodně. Turecko je také jednou z mála zemí na světě mimo Itálii, kde se pěstuje bergamot - citrus, který se přidává do čaje - Earl Grey.




Když v Ardesenu zahnete podél řeky směrem do vnitrozemí dostanete se do úplně jiného Turecka. Nádherná horská řeka se vine údolím s čajovníkovými plantážemi a rozesetými malými vesničkami po obou březích. Místní podnebí a půda je natolik vhodná k pěstování čaje, že se čaj pěstuje bez jakýchkoliv hnojiv, či pesticidů. Neodolali jsme a zastavili na okraji vesnice a chvíli jsme se radovali z pohledu na nádherné čajové plantáže. Místní nás za chvíli objevili a nemohli jsme omítnout pozvání na čaj. Turecká pohostinnost nezná mezí.



Pokud máte rádi hory a horké prameny, můžete navštívit národní park Kackar dagi, který leží asi 40 km od Ardesenu směrem do vnitrozemí.  Nejvyšší horou v něm je majestátný Kackar dagi s nadmořskou výškou 3937 metrů. Přímo pod ním je Ayder - horské městečko plné hotelů, restaurací a malých obchodů. Ovšem za návštěvu zde stojí termální lázně s horkými prameny.  







Amasra a pide


Přístavní městečko Amasra vzniklo několik století před Kristem a byla pojmenováno po neteři perského vládce Dariuse III., která se jmenovala Amastris. Roku 66 před Kristem dobyli město Římané a Amasra se stala centrem obchodu i dopravy - hedvábná stezka se zde potkávala s cestou z Krymu. Ve 13. století zde sídlili janovští obchodníci a tak možná i proto město dýchá italskou atmosférou - byzantské opevnění a hrad na úzkém poloostrově. Zajímavou památkou je i mešita z poloviny patnáctého století, kterou z původního byzantského kostela nechal přestavit turecký vládce Fatih Sultan Mehmet poté, co si město podmanil.
Co je ale na Amasře obzvláště malebné je to, že celé městečko se pne okolo oválného zálivu a malými kamennými mosty je spojeno se dvěma ostrůvky (Velký ostrov a Králičí ostrov). 

Amasra je díky své malebnosti oblíbeným cílem turistů a ve městě je to znát. V centru města je trh se všemi možnými i nemožnými cetkami a turistickými lákadly. Mě osobně víc lákaly krámky se sladkostmi, sušeným ovocem, tureckým medem a ořechy.



V Amasře jsme si nemohli nechat ujít pide. Pide je typickým jídlem právě pro černomořské pobřeží, kde vidíte nespočet malých okének i velkých pide salonu. Některé z nich jsou otevřeny i dvacet čtyřihodin denně.V jiných částech Turecka se s ním nepotkáte tak často. Výjimkou je období Ramadánu, kdy se pide servíruje po celém Turecku (jedno z nejrychlejších jídel, co zvládnete vyrobit po západu slunce). Pide je tenounké kynuté těsto vytvarované do podlouhlé lodičky. Mezi nejčastější náplně patří sýr, rajčata, či masové směsi. Někdy se přidává celé vejce, specialitou v Trabzonu je směs sýra a ančoviček.Dokonce nám jeden hrdý Turek vysvětloval, že pide je předchůdcem italské pizzy, i když tím si nejsem jista a těžko říci, co by mi na to řekl Ital. :o). Přípravu pide najdete na videu.


Kousek od města naleznete Ptačí skálu. Památník vybudovaný roku 41 n.l. tvoří torzo a římská orlice. Symbolizuje přátelství germánských kmenů a římské říše a byl postaven Římany na hedvábné stezce.