Nafplio je malebné městečko ležící na východě Peloponésu. V letech1829-1834 (ano, moc dlouho to nebylo) bylo dokonce hlavném městem celého Řecka. Na Nafpliu převzaly vládu Atény a možná proto i velké množství Atéňanů jezdí do Nafplia na víkend, či jen krátkou dovolenou.

Městu dominují tři pevnosti, z toho jedna se nachází na nedalekém ostrově.

Město má svůj osobitý italský šarm, díky mnoha domům v benátském stylu. Aby atmosféra Itálie byla dokonalá navštívili jsme zmrzlinárnu u třech italských sourozenců - dvě sestry s bratrem vlastní malou zmrzlinárnu "Antica Gelateria di Roma", kde mají tu nejlepší zmrzlinu v celém Napfliu. Už když vkročíte do malého krámku, jasně slyšíte angličtinu s italským přízvukem. Marcello hned od pokladny si mě dobře prohlédl a říká: Vy jste tu poprvé, že? Takže pokračujte doprava, kde máte pult se sorbety a vlevo jsou zmrzliny! Vyberte si zmrzlinu, polevy, kornouty... U každého pultu stojí jedna  sestra a hned mi dávají malou lžičkou ochutnat, abych se mohla rozhodnout, zda chci oříškovou, čokoládovou, citronovou, jahodovou, nebo klidně mi prý dají od každé kousek. Ta myšlenka byla hříšná, ale pak jsem ji zavrhla, protože i malý kousek od každé by v součtu vytvořil asi tak deset kilo zmrzliny. Dala jsem si pistáciovou, moje nejoblíbenější. A byla opravdu výborná!

Při toulkách v Nafpliu jsme objevili malé muzeum komboloi. Komboloi můžu nejblíže vzhledově popsat jako růženec, ale oproti němu nemá žádný náboženský význam. Jsou vyrobeny z korálků nejrůznějších materiálů a barev a spolu s drobnými přívěsky a střapcem tvoří náhrdelník, který má snad každý Řek a to ne jen jeden. Vidíte je všude - pověšeny na zpětných zrcátkách u aut, v domácnostech, ale nejčastěji uvidíte Řeka, který ji drží v ruce a různě ji točí, roztáčí a někdy ji jen tak popouští mezi prsty, a někdy s ní vztekle mlátí do dlaně. Musím říci, že komboloi byla takřka vždy doménou mužů, Řekyni s komboloi jsme neviděli. Asi žijí v menším stresu, než řečtí muži.

V poslední části videa jsou záběry z pláží nedaleko Nafplia směrem na Astros. Dlouhé písečné pláže s datlovými palmami jsou podél celého zálivu.

Pokud se budete pohybovat kolem Atén, doporučuji navštívit dvě místa. Poseidonův chrám a termální jezero Vouliagmeni. Pro běloskvoucí Poseidonův chrám nebylo možné najít v celém Řecku lepšího místa. Na útesu více jak šedesát metrů nad mořem se tyčí chrám v celé své kráse. Z původních třiceti čtyř sloupů ještě stále patnáct sloupů stojí. 

Po cestě zpět do Atén, nezapomeňte navštívit jezero Vouliagmeni, které leží necelou půl hodinku autem od letiště u Atén. Nádherné jezero, které má celoročně teplotu mezi dvaadvaceti a čtyřiadvaceti stupni. My ho navštívili přímo na Štědrý den. Nad klidnou hladinou jezera se majestátně tyčí skála a břehy jezera jsou precizně upraveny. Návštěvníkům jsou k dispozici lehátka a veškeré zázemí včetně sprch, toalet a převlékáren. Bylo super si odpočinout a pozorovat řecké důchodkyně s barevnými plaveckými čepicemi, jak plavou po jezeře a mezitím si povídají. Dopolední idylku sice trochu narušil příchod skupinky mladých Rusů, kteří svým halasem naplnili skoro celý areál, naštěstí, ale brzy odešli. Ještě jedna věc věc byla ve Vouliagmeni super - žijí zde volně rybky, které vám okoušou veškerou přebytečnou kůži na nohou, takže pedikura, bazén a lázně v jednom. 

Jasně, existuje ještě mnoho horších povolání, než je učitel matematiky na gymnáziu. Můžete ještě učit i fyziku (omlouvám se nejmenovanému profesorovi z jindřichohradeckého gymnázia K. J., ale dodnes mám hrozné sny o teorii relativity v závislosti na čase). Když už se vám v životě nepoštěstí a najednou zjistíte, že učíte matematiku na gymnáziu, což k smrti nenávidíte. Tak toho můžete nechat a odstěhovat se z Atén na Evii a vyrábět kozí sýry. Přesně tak vznikla na Evii Maltezos farm, která je vyhlášená svými čistě kozími sýry. V Řecku je to celkem unikátní záležitost, protože většina sýrů se vyrábí ze směsi ovčího a kozí či kravského mléka. Poprvé jsme zde ochutnali kozí fetu a další sýry - především čerstvé francouzského typu a byly vážně dokonalé. Eric je vážně klikař, nejenom, že má dům na kopci, živí se jako surfař, ale jako bonus mu kus za domem (respektive pod domem) vyrábí sýry, které jsou vyhlášené po celém Řecku. A já navrhuji, zrušme matematiku a matematikáře, můžou vyrábět skvělé kozí sýry a na světě bude líp!

Nebe je temně černé a začíná se blížit bouře. “Co myslíš, bude to Řek? Já tipuju Švéda. Eric je takový švédský.” Stáli jsme na mole v městečku Nea Styra, bylo pošmourno a trochu studeně foukalo. Najednou k nám zacouvalo terénní auto a z něj vykoukl Eric. Podívali jsme se s Tádíkem na sebe a bylo nám jasno - Eric je Francouz.

Naše další zkušenost s helpX. Tentokrát jsme na necelé dva týdny zakotvili právě u Erica. Přátelského a věčně usměvavého, drobného padesátníka, který se celý život živí tím, co ho baví - surfováním. Se svoji manželkou Dominique, která je britsko-libanonského původu zakotvil před třiceti lety právě zde a na přání jejího otce postavil dům na kopci. Abych to upřesnila - není to jen tak nějaký dům - je to nádherný, útulný dům s výhledem na moře i do několika údolí a až na nejvyšší hory na Eviy. Přesně to místo, kde ráno můžete cvičit jógu na terase a večer se sklenicí vína pozorovat západ slunce. Jediným společníkem vám bude stádo ovcí na pravé straně kopce a Padmini, neuvěřitelně klidná a mazlivá postarší oslice. Ano, zní to neuvěřitelně ve spojení s oslem, ale přesně taková Padmini byla. Každý den jsme ji s Teodorkem brali na procházky. Houpavým krokem nás následovala a jen občas se zastavila a zahýkala, to když jsme minuli divoký chřest, kterému nedokázala odolat. Docela jsme si padli do oka, po několika dnech Padmini spala před naším autem a tak každé ráno, byla její hlava s dlouhýma ušima první, co jsem po otevření dveří viděla. 

Není to poprvé, co řecké značení silnic selhává. Udivuje mne, jak dokážou značit směr cesty třeba každých půl kilometru po celých čtyřicet kilometrů, co jedete po hlavní, ale pak na zásadní téčkové křižovatce není ani náznak, kudy se vydat. Stejně tak se nám to stalo při cestě k jezeru Distos na ostrově Evia. Před jezerem Distos ve stejnojmenné vesnici vysvětluji starousedlíkovi, že chci jet k jezeru Distos. Chvilku se na mně divně kouká, zejména když předvádím, jak plavu a pak mi řecky něco vysvětluje. Tak se mu znova snažím říci, že chceme jet k jezeru, ale nevíme kudy. Jestli na křižovatce doleva, nebo doprava. Prostě se nenechám odbýt a hučím do něj, že chci k jezeru.

Po chvíli pokrčí rameny a ukáže doprava. Hurá!

Sjíždíme serpentiny, po stále se zužující silničce. Potkat se zde s náklaďákem, tak jeden z nás musí couvat, protože dvě auta tady neprojedou. A pak to přijde, údolí se rozestoupí a my koukáme přímo na jezero. Abych byla konkrétní … na vyschlé jezero plné rákosu.  No, takže tentokrát bez koupání, ale alespoň jsme se prošli olivovým hájem a pokochali výhledy do krajiny.

Stojím na pláži po kolena v moři, jemné vlnky mi omývají nohy. Chodidla se hřejí od horkého písku a na záda mi dopadají horké kapky z vyvěrajícího sirného pramene. Venku je něco okolo patnácti stupňů, já se cítím, jak v tropech. Medituji, zhluboka dýchám sirnou páru a koukám na zasněžené vrcholy hor na pevnině. Ta voda musí mít aspoň padesát stupňů, chvilku mi trvalo, než jsem si na tu teplotu zvykla. Je to něco jako sauna, po chvíli už si člověk to horko ani nevnímá a vůbec se mu nechce jít ven. 

V celém zálivu jsme sami, jen odpoledne přichází dvě řekyně, které si vždy chvilku užijou horké sprchy, schladí se v moři, posedí a podrbou na pláži a jedou domů. S železnou pravidelností chodí každý den ve dvě. Dvě ve dvě.

K večeru jsme vystoupalli ke kostelíku nad městem a kochali se lázeňským městem, ze kterého z různých míst stoupá pára. Krásně ze shora je vidět, kde vyvěrají prameny, kde jsou svedeny do lázní a kde ústí jen tak do moře. V horkých pramenech zde odpočíval kde kdo, od politiků, přes řecké celebrity až po řečké filozofy - nedivím se, přemýšlet o tom, jaký je rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním, muselo jít Platonovi v horké vaně s výhledem na moře přímo dokonale. 

Jedním z největších výhod celých pramenů je velký obsah minerálních látek - úplně cítíte, jak vaše kůže mládne a vy s ní. Takže příjemným bonusem celého našeho pětidenného pobytu na promenádě bylo to, že Tádíkovi úplně zmizel ekzém a i já se cítila jako znovuzrozená.

Celá pláž je díky pramenům vyhřátá tak, že písek je horký na dotek a někde je dokonce nemožné na něm stát bosou nohou. Tak i Teodor, i přes okolní teplotu vzduchu okolo dvanácti stupňů, si vydržel hrát v písku celý den. No, co vám budu povídat, není lepšího místa, kde být v prosinci.

V Loutra Edipsou je několik rybáren, hodně obchodů s místními řeckými produkty a taky jeden obchod jen s medem. Loutra Edipsou patří mezi tradiční řecká lázeňská města už od starověku.

Často si dopředu hledám nějaké informace o místech, kam pojedeme. O Evii jsem jako první našla informaci, že tam nemáme jezdit, že to nestojí za nic. To bylo první místo v Řecku, o kterém jsem tohle slyšela. Ještě, že jsem se nenechala ovlivnit a na Evii jsme dojeli, je nezapomenutelná. Ostrov, který je druhým největší (po Krétě) ze všech řeckých ostrovů, leží blízko pevniny. V nejbližším bodě, je to na ostrov z pevniny asi jen 40 metrů, takže autem projedete přes most z pevniny do Chlakidi a jste na ostrově. Chlakida leží asi v polovině ostrova, takže už se pak stačí jen rozhodnout, zda chcete jet na sever, nebo na jih. 

My jsme nejdříve prozkoumali sever - vyhlášené lázně Loutra Edipsou, kde pramení asi 80 horkých pramenů, ze zeleného severu jsme projeli národním parkem i pohořím k malebnému městečku Styra, kde jsme několik dní strávili přes helpx na domě na kopci a pak přejeli na úplný suchý a kamenitý jih ostrova. Nevynechali jsme ani tajemné dračí domy, ochutnali jsme nejlepší kozí fetu, která je místní specialitou (většinou se feta vyrábí z ovčího nebo kravského mléka).

Na Evii vás překvapí nádherné a neskutečně čisté moře, je to prý proto, že se během 24 hodin voda v úžině vždy vymění. Ono s tím zálivem na Evii je to docela zajímavé, stále je velkou záhadou, podle jakého systému se zde mění a kudy tečou mořské proudy, zatím to nikdo neobjasnil. Více než mořské proudy nás příjemně překvapili lidé. Zatím nejpřátelštější Řekové, které jsme zatím potkali, malá města jako by ani nebyla poznamenána cestovním ruchem. Možná je to dáno i tím, že na Evii se v historii vystřídalo mnoho národů a tak i místní jsou k cizincům výrazně přátelštější než třeba jinde. Evia byla už od 13. století osídlena velkou komunitou Arvanitů, bojovným národem z oblasti dnešní Albánie využívali byzantští králové jako válečníky, dále také se zde v průběhu toku času zabydleli Benátčané, Římané, Frankové a samozřejmě Turci, kterým patřil ostrov až do roku 1830.

Zažili jsme toho mnoho, takže začnu pěkně postupně.

Za ty tři týdny strávené u Theodora jsme stihli udělat poměrně hodně věcí. Tádík s Teem zorali část polí. Sesbíralo se několik valníků kamenů a navozili se k řece jako základ pro most. Já jsem s malým Teouškem postavila bylinkovou spirálu a osadila ji běžnými bylinami - rozmarýnem, několika druhy tymiánu a aloe verou. Během našeho pobytu jsme zažili i náš první řecký déšť, pršelo dva dny, ale spoušť, kterou déšť zanechal byla jak po tropickém měsíčním monzunu. Veškerá voda se přehnala po povrchu země a téměř nic se do jílovité půdy nevsáklo. Během hodinky se svahy na zahradě vinula bahnitá řeka a za naším malým náklaďáčkem bylo jezero. Na troud suchá půda v olivovém sadu a mezi poli nepojmula snad ani kapku a z jílu se stalo červené mazlavé bahno, které se okamžitě nalepilo na boty a obalilo je. Ze zahrady se stalo bahnité kluziště - tedy spíše jíloviště. Po dvou dnech začalo opět svítit slunce a bahno zas jak mávnutím proutku vyschlo. A vše se o něco více zazelenalo.  

Z práce na farmě jsme udělali krátké video, kde je vidět i stavba mostu, kdy se nejdříve kameny přehrazovala řeka, na tu se pak pokládaly trubky. Během deště se potokem prohnala přílivová vlna a trubky odnesla někam směrem do moře.

Často jsem si na farmě vzpomněla na Orwellovu farmu zvířat. Na crazy farm jako první začali rebelovat kozy s ovcí. Respektive rebelovali kozy, ovce je jen následovala - jako ovce. Začali odmítat chodit na noc do stáje. Zjistili jsme, že člověk musí mít hlavně mentální převahu a prostě jít a vysvětlit vedoucí koze, kterou jsme titulovali jako “mama” goat, že prostě teď se jde domů “home”. Sebemenší zaváhání v hlase mama odhalila a utekla někam na druhou stranu pozemku. Takže já jsem většinou zaháněla tak na tři pokusy. Tádíkovi a Viktorovi stačilo přijít ke koze a ta prostě šla domů na první dobrou. 

Jako další začali rebelovat prasata a na střídačku se podhrabávat z výběhu. Naskládání kamenů nepomohlo, mají v těch svých rypácích neuvěřitelnou sílu a nadzvednou kamen, který já ani neunesu, tak jako další z činností na farmě Tádík s Viktorem betonoval výběh pro prasata. 

Včelí rebélie na farmě jsme se naštěstí už nedočkali, protože jsme vyjeli směr Chalkida vstříc Evii.

Roku 490 před Kristem z Marathonu vyběhl posel, aby zvěstoval výsledky bitvy mezi Athéňany a Peršany. Uběhl celých 42 km do Athén, kde hned po doběhnutí padl k zemi mrtvý. To si pamatuju, ale jak dopadla bitva vám bez googlu neřeknu. Sázím na Řeky. O celých dva a půl tisíce let později jsme do Marathonas dojeli my. Část místa bitvy je nyní národním parkem, jehož dominujícím prvkem je voda. Na písečné pobřeží s vzrostlým borovicovým hájem navazuje mokřad a několik jezer. Různě se tu mísí sladké prameny z pevniny se slanou mořskou vodou. 



Na necelých čtrnáctikilomentrech čtverečních žije přes sto druhů ptáků, my jsme zahlédli při krátké procházce krásné vážky, žáby a ještěrky. Mimo ty je oblast bohatá i na výskyt želv, drobných savců a roste zde několik endemiticky se vyskytujících druhů rostlin, vzácných orchideí a vodních řas. Biologie nebyla nikdy mojí silnou stránkou a tak místo nadšením nad vzácnou místní orchideií Orchis Palustris jsem se kochala spíše barvami podzimní krajiny, odstíny barvy vodních ploch v kontrastu s nekonečnou modrou oblohou. Celá oblast je protkána několika turistickými trasami a jsou zde vystavěny několikametrové vyhlídkové věže, ze kterých se dá pozorovat zdejší nádherná příroda. 

Dlouhé bílé písečné pláže musí být v létě v obležení. Když člověk zavře na chvíli oči, cítí vůni moře a  taky vůni pryskyřice z okolních borovic - dokonalá aromaterapie. Borovice jsou rozesety po pobřeží jako velké zelené slunečníky. V listopadu jsme pod nimi leželi jen my, tři místní psy a v šest hodin ráno proběhl jeden běžec - asi trénoval na maraton. 

Poslední maratonec

Po cestě z Shinias jsme neodolali a zastavili v horách u vesničky Gramattiko. Našli jsme olivový háj s včelými úly, malým kostelíkem a pramenem výborné vody. Úbočí kopců bylo i na konci listopadu nečekaně rozkvetlé, kolem úlů poletovaly včely a všude voněl tymián. Zakroucené kmeny oliv mě nepřestávají fascinovat, říkám si, zda i Řek, který od malička vidí olivy všude docení jejich vrásčité pokroucené stříbrné kmeny, nebo je to pro něj jen strom, který se musí jednou ročně sklidit.  Cestou jsme zastihli rodinu sklízející olivy. Ukazovali nám, jak sklízejí olivy, které jsou přesně napůl mezi zelenou a černou olivou, prý je to místní specialita. Při sklizni oliv se rovnou řežou i jednotlivé větve oliv. Na videu si všimněte pána stojícího na žebříku. Stejně jako opraváři aut, tak i zemědělci v Řecku pracují ve vyžehlených košilích, tomu říkám styl!

Farma u Theodora byla naše první zkušenost s helpXem. HelpX je síť, která propojuje helpery (pomocníky) a lidi, kteří pomoc hledají. Spojuje je to, že výměnou za určitý objem práce je možné získat ubytování a stravu. Je možné pracovat jak třeba v hotelu, rezortu nebo restauraci, stejně tak je možné pracovat třeba na farmě, či třeba stavbě zemělodě. Co místo, to jiná práce a jiné podmínky. Super je, že díky helpXu skočíte rovnýma nohama do řecké reality. My si pro tento skok vybrali farmu nedaleko Athén. The crazy farm - bláznivou farmu u Theodora. 

Celá farma je situována nedaleko malého města Avlonas, které se ničím výrazně neliší od jiných malých řeckých měst. Město plné křivolakých uliček, taveren a kaváren. Krátké video z Avlonas:

Jako další máme video z farmy. Je na něm vidět olivový háj, který dům obklopuje spolu s ostatními pozemky. Farma není klasickou farmou, kde by se pěstovala zelenina a chovali zvířata na prodej. Tady to není tak úplně jasné. Je tu pár zvířat spíše pro okrasu, experimentální zeleninová zahrada a pár polí okolo. Na farmě žije Theodor, který zde během našeho pobytu moc nebyl, protože musel zrovna řešit nějaké rodinné záležitosti a pak také Maďar Viktor. Mimo tyto dva se na farmě mihla ještě Argentinka Nicolasa, jeden německo-francouzský pár a Australanka se svojí desetiletou dcerou. 

Viktor je na farmě už pět měsíců a je to Theodorova pravá ruka. Mluví obstojně anglicky, pracoval totiž deset let v Londýně jako kuchař a pak se jednoho dne rozjel přes helpX zkusit něco nového, přijel k Theodorovi a už tady zůstal.

Nejvtipnější je pozorovat ty dva při práci. Malý Theodor a poměrně vysoký a zavalitý Viktor mají mezi sebou zvláštní způsob komunikace. Vzájemně se titulují Chef a neustále po sobě hulákají svoje oblíbené fráze a to klidně přes půl zahrady. Takže od bílého rána se ozývají jejich hlasy: Viktor!!! Yes, chef!!! Z počátku na mně jejich řev působil dost neurvale, ale postupem času jsem si zvykla. Jediné, co mě trochu vyvedlo z míry bylo to, když jednoho večera jsem potkala Theodora hledající Viktora s megafonem v ruce, kde měl nahrán ten svůj výkřik: Viktor a už ho jen tlačítkem play pouštěl a po okolních svazích se neslo: Viktor!!!

Když už jsme u Viktora, musím převyprávět krátký příběh, který nám vyprávěl jednou u ranního kafe. Když mu bylo osmnáct let sebral se a odjel do Londýna, kde si našel práci jako kuchař. Měl několik dní čas než nastoupí do práce a tak se chtěl těch pár dní využít k tomu, aby se naučil, co nejlépe mluvit anglicky, protože uměl doposavad říci jen yes, no a thanks . Otevřel si láhev vína a začal přepínat anglické kanály, ve dvě ráno přišel zázrak. Viktor seděl koukal na film a rozuměl už každému slovu. Byl nadšený! O deset minut později mu došlo, že se kouká na maďarský film v původním znění. Btw. na první fotce v příspěvku je Viktor na fotce, schválně jestli ho najdeš!

 V noci isme konečně dojeli k moři. Ještě za tmy jsme se chvilku prošli po písku, poslechli si šumění moře a jen naše představivost nám dávala tušit tu nádheru kolem nás. Nemohli jsme dospat, tedy lépe řečeno Teodor nemohl dospat, a tak vstával ve svých obvyklých 5:15 českého času, 6:15 řeckého času. Je to přesně ta doba, kdy se z noci stává den, kdy tma začíná řídnout a první sluneční paprsky překonávají obzor. Jo, je to nádhera vidět svítání a poslouchat štěbetání ptáků. Akorát je těžké docenit tu krásu, pokud tak vstáváte den co den. Ba hůř, už jsem se přistihla, že vstávám v 5:10 - o celých pět minut dřív, než vstane Teodor. V 5:15 se nabízí dvě varianty ranního vstávání - vstanu s Teodorem, vezmu psi a co nejrychleji a nejtišeji nás obleču a jdeme ven z auta a necháme Tádíkovi aspoň dvě hodiny spánku. Nebo to samé udělá Tadík. Rána snáším od dost lépe já, takže rána s Teem trávíme většinou spolu. Tady v Katerini jsme s sebou na pláž vzali malou kameru.

Obrovské bílé písečné pláže kolem Katerini jsou jak z katalogu cestovní kanceláře. Celý den svítilo slunce a bylo kolem pětadvaceti stupňů, takže jsme šli do plavek a užívali si slunce a moře, které bylo i teď poměrně teplé. 
Celou pláž lemovala promenáda, po které se kolem desáté začali trousit místní Řekové. Trochu nechápavě na nás koukali a my na ně. Řekové v dlouhých kalhotách, mikinách a vestách s flísovými nákrčníky a čepicemi. My v plavkách - Teo dokonce úplně naostro. Jak kdyby mezi pláží a promenádou byla nějaká neviditelná přepážka a my byli na té o dvacet stupňů teplejší straně. 

Kolem oběda jsme se rozhodli vyrazit do jednoho městečka vzdáleného asi deset minut chůze od místa, kde jsme parkovali, abychom koupili nějakou zeleninu. Přes promenádu jsme prošli do města. Ano, věděli jsme, že už asi není turistická sezóna, ale i tak procházka městem nás překvapila. Ve městě, které je tvořené jen z hotelů, krámků, restaurací a různých zábavních atrakcí nás pozoroval jeden pes líně spící ve stínu dětského kolotoče. Jako ve snu jsme procházeli městem duchů a jen v dálce znělo rádio. Po zvuku jsme došli k malé pekárně, před kterou seděl majitel s dalším postarším Řekem. Pili frappé a hráli šachy. V krámku už zbylo jen pár sušenek, nějaký ty limonády a dva bochníky chleba. S pomalu utichajícím zvukem z rádia jsme prošli městem zase zpět k autu a už ani ten pes za námi hlavu nezvedl.

Jedina fotka Kostase. Nemít ji, nejsem si jista, zda to nebyl kouzelný dědeček.

Koupat se dá i v noci, otevřeno je 24 hodin denně.

Termální prameny a podzim

Makedonii jsme jen rychle projeli, jen jednou jsme přespali v malinké vesničce blízko města Prilep. Zaparkovali jsme v noci rovnou na náměstíčku a ráno vzbudili docela povyk. Tradičně jako první zaujme Teodor se svými blonďatými vlasy, jako druhá atrakce je pak Elfina, která většinou prožene nějakou kočku a jako třetí je Molina, která se rozhodne vykonat svou potřebu rovnou uprostřed návsi a já pak jdu se sáčkem za ní a uklízím. Mám pocit, že to místní šokuje vždy asi nejvíc. Oproti Srbsku mám v Makedonii mnohem lepší pocit, sice nedokážu popsat proč, ale cítím se lépe. 

Projíždíme horami, pomalu stoupáme do kopců a kolem nás se vinou broskvové sady a vinice, které díky podzimu úplně žhnou oranžovo-rudými listy. Silnice jsou plné malých kapliček, v některých hoří svíce a skoro ze všech kouká nějaká ta pravoslavná ikona. U pramenu nabíráme vodu a z hor pomalu sjíždíme směrem na město Prilep. Kopce střídají pole zelí a tabáku. Na každém domě visí girlandy usušených tabákových listů, kolem domů jsou postaveny jednoduché dřevěné konstrukce pokryté do půlky igelitem, tak aby na tabák nepršelo, ale krásně pod ním profukovalo. Zastavili jsme u jednoho menšího zemědělce a bavíme se s ním o sušení tabáku. Říkal, že takto suší tabák asi 15-20 dní a že ten jeho bude už brzo hotov. Přivoněla jsem si a čekala jsem těžkou vůni domácího tabáku, ale překvapila mě jeho svěží skoro květinová vůně.

Makedonie je pro nás poměrně levná země. Nakoupili jsme zásobu skvělých kaškavalů - tři sta gramů sýra za něco okolo padesáti našich korun. Míříme stále víc a víc na jih. 

Často u silnice míjíme cedule s nápisy jak anglickými, tak makedonskými hlásajícími: Do not waste our future! Ale stejně jako na celém Balkánu jsou odpočívadla u silnic plná odpadků. Doufejme, že snad brzo Makedonci začnou trochu lépe nakládat s plasty. Makedonie je opravdu nádherná horská země a zaslouží si to.

V posledním městě před hranicemi se cítíme opravdu cizokrajně. Řidiči jezdí tak nějak organicky, v tom všem mumraji pobíhají chodci a psi. Jako by toho nebylo dost ve městě projíždí ještě pojízdné pily - takový minitraktor s cirkulárkou vepředu, řízený malými cikánskými kluky, kteří hlasitě pokřikují po kolemjdoucích. Motory klokotají a kouří.

Nevím, kde jsem ještě před odjezdem viděla titulek Srbsko je nové Rumunsko, ale musím říci, že nemám úplně pocit, že to platí. Rumunsko mi přijde celé mnohem přátelštější. Srbsko jsme projížděli celkem dva dny s malým zdržením u Veliké Plané. Zastavilli jsme na dálnici, dotankovali plnou nádrž a protože už bylo docela pozdě, rozhodli jsme se, že přespíme. Po hodině na místě nám přestal fungovat bufík - topení na naftu. Zatopili jsme tedy plynem a říkali si, že ta nafta asi nebude tak kvalitní, nebo je nějaká jiná chyba, která se vyřeší ráno zrestartováním topení. 

Ráno jsme poctivě vše sbalili, Tadík otočil klíčkem, motor naskočil, tak na pět sekund, pak jen zachrochtal a nic. 

První, co nás napadlo, bylo to, že jsme natankovali benzín namísto nafty, tak Tádík běžel na pumpu a ukazoval jim doklad, kde samozřejmě bylo diesel a oni nám potvrdili, že jsme museli čerpat naftu, pokud je to na účtence. 

Z pumpy s Tádíkem přišel i moc milý pán, který mluvil jak anglicky a německy. Vysvětli nám, že nafta je kvalitní, ale my máme moc staré auto a v našem motoru se sráží voda a že už to nepojede, že nám zavolá odtah a zajistí servis. Koukli jsme na sebe s Tadeášem a bylo nám to jasný, že naše auto má motor naprosto v pořádku a že tady je zádrhel někde jinde.  Tak zavoláme policii, navrhla jsem. Po výrazu toho milého pána mi bylo jasné, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku. Jen jsem se v duchu modlila, aby srbská policie nám nedoporučila toho pána jako opraváře. 

Přijeli dva, malej starej a velkej mladej. Samozřejmě nemluvili jinak než srbsky, což naštěstí je docela čestíně podobný. Dobrý ukazatel toho všeho bylo to, že náš pán zmizel jak pára nad hrnce. Otázkou teď bylo, co máme s autem. Indicie jasně vedli k nádrži s palivem. Nevím, proč nás to napadlo, ale věděli jsme, že v nádrži je voda. A taky tam byla. Někdo nám přilil trochu vody do nádrže. Nafta je lehčí než voda a tak nahoře v nádrži byla vidět nafta, ale do motoru se už dostala voda. Trochu vody jsme našli i na palivovém filtru. Policajti nám zavolali odtah a opraváře. Nezbylo nám než doufat v jeho poctivost. Přijel Stojče se stařičkou zástavou a už jsme jeli. U něj doma spolu s Tádíkem vyčerpali všechnu naftu jak z nádrže, tak z filtrů i motoru. V nádrži bylo asi dva litry vody - jak málo stačí.

Mezitím jsem byla v rámci udržení sociálních vazeb popíjela rakiji, která měla asi sedmdesát procent. Nad sklenkou rakije jsem si poslechla o Kosovu, o albáncích, o americké demokracii a o celém zbytku rodiny. O tom, že mafie v Srbsku je malá a že v Bulharsku, to je teprve mafie. Malé faux pas nastalo, když jsme začala prohlašovat, jak je tady v Bosně krásně, ale taktně to všichni Srbové přešli. 

Celkem nás tato zkušenost stála 70 éček. 

Černá Hora je takový balkán s přichutí Alp. Informace o Černé Hoře si můžete vyhledat kdekoliv, proto jsem se rozhodla se omezit jen na fotky s krátkými komentáři.