-->

Theme Layout

Boxed or Wide or Framed

Theme Translation

Display Featured Slider

Featured Slider Styles

Display Grid Slider

Grid Slider Styles

Display Trending Posts

Display Author Bio

Display Instagram Footer

Dark or Light Style

Používá technologii služby Blogger.

Počet zobrazení stránky

Prohledat tento blog

Blog Archive

Facebook

pondělí 28. prosince 2015

Lodní deník: Atény



Sedmi a půl milionová pulsující metropole s několika pahorky tyčící se nad bílé budovy. Bílé město plné uliček. Plné atéňanů, kteří pobíhají, pokřikují a neustále popíjejí frappé. Dokonce i řeckej policajt má v základní výbavě frappé a štít (a v tý hnědý tašce má určitě další frappé). 

V Aténách jsme prožili jeden den a úplně nám to stačilo. Krátký průlet je zachycen na videu. Trošku jsme působili cizokrajně, dokonce se nás několikrát ptali, odkud jsme. Myslím, že čekali nějakou zemi třetího světa, než Čechy. I když někdy i Čechy pro ně byly neurčitým pojmem, díkybohu za Německo, který můžu popsat, že je vedle. Nošení dětí v šátku zde asi není tak běžné, tak v kombinaci dítěte v šátku, značně netrendy oblečení a absence makeupu jsme dost vybočovali. 

Hadriánova knihovna - první budova, na kterou narazíte hned u stanice metra.
Akropoli a její popis si dodnes pamatuji z hodin umění ze střední. Tenkrát jsme dostali velkou plachtu, na které bylo černobíle okopírovaný plánek akropole a základní stavby z Akropole. Celá ta plachta mi najednou začala ožívat. Ze špatně čitelné černobílého plachty vyvstaly bílé mramorové budovy tyčící se oproti modrému nebi. Je to nádhera.
Teodor sbíral kamínky, Parthenon ho nechával chladným.


Překvapily mě drobné detaily - zdobení na sloupech.
Erechtheion

Odeon  
Velkou výhodou je i to, že v prosinci zde narazíte na minimum lidí a tak máte čas si krásu tohoto místa tyčícího se nad Aténami vychutnat a navíc je zde v prosinci příjemných dvacet stupňů a po smogu ani památka. Nedokážu si představit absolvovat totéž s Teodorem na zádech v davech turistů a v padesáti stupních.
Blízko stanice Monastiraki, která je přímo pod Akropolí jsme navštívili i velký bleší trh plný historického nábytku, koberců, šperků, obrazů a další veteše. Uličky okolo Monastiraki jsou plné nejrůznějších krámků, od známých řetězcových obchodů, které najdete po celém světě. Příležitost podívat se do Zary, HM nebo jiného podobného krámu jsme si nechali ujít a vyrazili jsme shánět regulátor na plynovou bombu. To bylo docela dobrodružství, vejdete do krámku, který má asi deset metrů čtverečních a tam zjistíte, že na podlaze jsou bedny s nasolenýma treskama, o kousek výš veškeré elektroinstalační materiály, pak sklenice s medem, plastové hračky z Číny, zvonce na kozy a někde u stropu je nádobí. Naštěstí regulátor měli už v osmém krámku. Mezitím jsme alespoň nakoukli do pekáren, cukráren a krámků, které jsem si pojmenovala jako “tradiční řecké”, kde najdete nejrůznější produkty z Řecka: sýry, olivy, olej, víno, luštěniny a samozřejmě med.
Neodolala jsem a okamžitě jsem ochutnala několik kousků baklavy a nějakých dalších cukrovinek. 

Byly sladké snad víc jak samotný cukr. Prostě dokonalá malá sladká tečka. Trošku mi připomněli test na cukrovku v těhotenství. Důrazně apeluji na to, aby se roztok glukózy, vyměnily za baklavu. Myslím, že množství cukru je tam stejné a bude rozhodně příjemnější.

Taky jsem si koupili, alespoň trochu dobrého kafe, s tím řeckým se zatím sžíváme, ale nic moc. Žádná Kávová zastávka, kde si člověk koupí skvělý kafe, tady není. V obchodě pokud je zrnková káva, tak je to rovno zázraku a není jinak z čeho vybírat. Musím říci, že ani klasická káva z “briki”, jak se jmenuje konvička, ve které se káva několikrát převařuje mne zatím nijak neoslovila. Uvidíme za pár měsíců.

 Jako poslední jsme navštívili national garden. Příjemný výlet v přeplněných Aténách do parku, kde je mnoho stromů, dětská knihovna, minizoo s kozama a kachnama. Dokonce jsme zde našli i čarodějku, která namísto kočky na ulici dřímala kachnu, která dokonce vypadala, že se jí nošení líbí.


QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pondělí 21. prosince 2015

Cizrna pečená přes noc



Tenhle recept je naprosto dokonalý! Večer šoupnete cizrnu do trouby a ráno vytáhnete do měkka uvařenou voňavou cizrnu. Další ze série řeckých receptů - Revithia sto fourno. Pomalu vařená cizrna je jedním z jídel vařených v období půstu, kdy večer všechny ženy z vesnice donesly hrnce plné cizrny do pekařství, kde je vložily do vyhřáté pece. Ráno po bohoslužbě si je zase vyzvedly a oběd měly hotový! Cizrna se tradičně pekla v keramických hrncích. Ale jídlo připravíte i v klasickém hrnci s poklicí (zkontrolujte si, zda je hrnec a poklice žáruvzdorná). Jedli jsme cizrnu pak jen tak spolu s vývarem, trochou olivového oleje a kouskem chleba. Ale klidně ji uvařte více a část i rozmixujte na hummus, nebo použijte do jiného jídla.

2,5 hrnku sušené cizrny
2/3 hrnku olivového oleje
2 velké cibule
lžička sušené dobromysli
2 bobkové listy
1,5 hrnku zeleninového vývaru
lžička soli

Cizrnu si ráno namočíme a večer ji slijeme a propláchneme. Troubu předehřejeme na 120 stupňů. V hrnci nejdříve jen na sporáku rozehřejeme olej a orestujeme na něm nahrubo nasekanou cibuli, po několika minutách přidáme bobkové listy, cizrnu, oregano a vývar. Přivedeme k varu, sundáme z plotny. Na hrnec uděláme víko z dvou vrstev alobalu a na něj posadíme pokličku. Díky této úpravě by neměla unikat z hrnce žádná pára. Vložíme do trouby a pečeme na 120 stupňů až do rána (cca 6-8 hodin). Ráno cizrnu už jen lehce dosolíme.
QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

neděle 20. prosince 2015

Čočková polévka s římským kmínem a citrónem



Sedíme všichni tři na zídce v závětří kamenného domu na útesu a jen lžičky cvakají, jak dopadají na dno porcelánových talířů. Polévka je snad druhý den o něco lepší než ten první. Nikdo z nás nemluví, jen jíme. Římský kmín a koriandr dodávají polévce kořeněný říz a citrón ji nadnáší. Čočka je uvařená na skus, tak se nebojte, že si po této polévce budete muset jít lehnout. Je nečekaně svěží a lehká.
Čočku používám místní větší zelenou, pokud neseženete, koukněte po francouzské zelené čočce. 
Na hrnec polévky 5-6 porcí:
půl kila čočky
jedna větší cibule
dva stroužky česneku
tři citróny, ideálně chemicky neošetřené
dvě lžíce římského kmínu
dvě lžíce koriandru
dvě lžíce rostlinného oleje
sůl a čerstvě mletý pepř
pořádnou lžíci řeckého jogurtu na každou porci

Čočku propláchneme a namočíme asi hodinu předem do studené vody (není nutné, zkrátí se díky tomu doba varu). Ve velkém hrnci na oleji orestujeme nadrobno nasekanou cibuli. Citronovou kůru nastrouháme,česnek nasekáme a  římský kmín s koriandrem nadrtíme v hmoždíři, pokud nemáme mletý.  K cibuli přidáme česnek, koření a citronovou kůru a necháme na oleji rozvonět. Přidáme čočku, zalijeme dostatečným množstvím vody, tak aby voda sahala dva centimetry nad čočku. Občas zkontrolujeme, zda není třeba dolít trochu vody. Vaříme na mírném ohni asi 30-40 minut, dokud čočka nezměkne. Sundáme z ohně a přidáme šťávu z tří citrónů, sůl a pepř podle chuti. 
Na talíři ozdobíme lžící jogurtu. My si s oblibou k polévce dáváme pečené brambory a nebo čerstvý chléb.

QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pátek 18. prosince 2015

Lodní deník: Národní park Shinias a Gramattiko





Roku 490 před Kristem z Marathonu vyběhl posel, aby zvěstoval výsledky bitvy mezi Athéňany a Peršany. Uběhl celých 42 km do Athén, kde hned po doběhnutí padl k zemi mrtvý. To si pamatuju, ale jak dopadla bitva vám bez googlu neřeknu. Sázím na Řeky. O celých dva a půl tisíce let později jsme do Marathonas dojeli my. Část místa bitvy je nyní národním parkem, jehož dominujícím prvkem je voda. Na písečné pobřeží s vzrostlým borovicovým hájem navazuje mokřad a několik jezer. Různě se tu mísí sladké prameny z pevniny se slanou mořskou vodou. 



Na necelých čtrnáctikilomentrech čtverečních žije přes sto druhů ptáků, my jsme zahlédli při krátké procházce krásné vážky, žáby a ještěrky. Mimo ty je oblast bohatá i na výskyt želv, drobných savců a roste zde několik endemiticky se vyskytujících druhů rostlin, vzácných orchideí a vodních řas. Biologie nebyla nikdy mojí silnou stránkou a tak místo nadšením nad vzácnou místní orchideií Orchis Palustris jsem se kochala spíše barvami podzimní krajiny, odstíny barvy vodních ploch v kontrastu s nekonečnou modrou oblohou. Celá oblast je protkána několika turistickými trasami a jsou zde vystavěny několikametrové vyhlídkové věže, ze kterých se dá pozorovat zdejší nádherná příroda. 


Dlouhé bílé písečné pláže musí být v létě v obležení. Když člověk zavře na chvíli oči, cítí vůni moře a  taky vůni pryskyřice z okolních borovic - dokonalá aromaterapie. Borovice jsou rozesety po pobřeží jako velké zelené slunečníky. V listopadu jsme pod nimi leželi jen my, tři místní psy a v šest hodin ráno proběhl jeden běžec - asi trénoval na maraton. 

Poslední maratonec


Po cestě z Shinias jsme neodolali a zastavili v horách u vesničky Gramattiko. Našli jsme olivový háj s včelými úly, malým kostelíkem a pramenem výborné vody. Úbočí kopců bylo i na konci listopadu nečekaně rozkvetlé, kolem úlů poletovaly včely a všude voněl tymián. Zakroucené kmeny oliv mě nepřestávají fascinovat, říkám si, zda i Řek, který od malička vidí olivy všude docení jejich vrásčité pokroucené stříbrné kmeny, nebo je to pro něj jen strom, který se musí jednou ročně sklidit.  Cestou jsme zastihli rodinu sklízející olivy. Ukazovali nám, jak sklízejí olivy, které jsou přesně napůl mezi zelenou a černou olivou, prý je to místní specialita. Při sklizni oliv se rovnou řežou i jednotlivé větve oliv. Na videu si všimněte pána stojícího na žebříku. Stejně jako opraváři aut, tak i zemědělci v Řecku pracují ve vyžehlených košilích, tomu říkám styl!



QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 17. prosince 2015

Řecký jogurt s muškátovým oříškem, medem a pár zrnky soli



Tohle snad ani není recept, jen takové doporučení na výbornou snídani. Vezměte řecký jogurt. Pokud nemáte řecký jogurt, sežeňte si jogurt normální a nechte ho několik hodin vykapat v cedníku vyloženém plátnem. Ono totiž sehnat řecký jogurt není jen tak, ani tady v Řecku. Sice je mi sympatické, že balení jogurtu je běžně kilo, ale to složení! Nečekala jsem, že i v zemi jogurtu - hádejte odkud pocházel zakladatel Danone?- se budu musit probírat kyblíky s mlékem, tapiokovým škrobem a želatinou. Naštěstí už trochu umím rozluštit ty jejich písmena a tak už bezpečně poznám celkem ucházející jogurt. Takže zpět k receptu. Do misky dáte libovolné množství jogurtu, nad miskou strouhnete dvakrát muškátovým oříškem, přelijete medem podle chuti a na med lehce pohodíte několik zrnek hrubé soli. Máte-li fleur de sel, použijete tu. 

Inspiraci na tuto kombinaci chutí jsem našla v knize Jogurt culture od Cheryl Sternman Rule. Máte-li rádi jogurt, zkuste si z něj vyrobit lahodný labnehJaká je vaše oblíbená jogurtová příchuť?
QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

pondělí 14. prosince 2015

Tzatziki



Tzatziki - stálice řeckého stolu. Mám pocit, že trochu tzatziki se servíruje ke každému jídlu. Myslím, že každý Řek má někde v lednici nekonečnou mísu plnou tzatziki. Receptů na tzatziki je plný internet, jak ale dosáhnout té správné krémovosti a identické chuti? 
Základem je řecký jogurt - tedy vykapaný bílý jogurt s deseti procentním obsahem tuku. Pokud řecký jogurt v obchodě neseženete - udělejte si vlastní a to tak, že nějaký dobrý plnotučný jogurt dáte do čisté utěrky, nebo plátna a zavěsíte nad hrnec a necháte několik hodin vykapat, dle mé zkušenosti je 3-5 hodin dostačujících. Pokud máte chuť experimentovat vyrobte si z jogurtu labneh - o jeho výrobě a užití jsem psala v minulém roce. 
Další důležitou surovinou je okurka - vybírejte spíše menší a méně vodnaté kousky - domácí budou úplně nejlepší. 

Na mísu tzatziky si připravte:
2-3 okurky
2 lžičky soli
6 stroužků česneku
2 lžičky citronové šťávy
dvě lžíce olivového oleje a několik dalších, kterými přelijete tzatziki při servírování
750 ml řeckého jogurtu
1/2 lžičky bílého pepře
svazek čerstvého kopru 
několik snítek divokého fenyklu (nahradíte klasickou fenyklovou natí, nebo vynechte)
pita chléb

Polovinu okurek oloupeme a spolu s neoloupanými okurkami nastrouháme na jemném struhadle. Nastrouhané okurky vložíme do cedníku a zatížíme dezertním talířkem a necháme alespoň hodinu vykapat. Je třeba se zbavit veškeré vody. Mezitím si utřeme česnek se solí, nasekáme si kopr a fenykl. V míse poté smícháme okurky, jogurt, česnek se solí, citrónovou šťávu, olivový olej, kopr s fenyklem a nadrcený bílý pepř. Dobře promícháme a ochutnáme. Podle chuti dosolíme, či přidáme trochu pepře, nebo citrónové šťávy. Tzatziki necháme vychladit v lednici - alespoň dvě hodiny. 

Před servírováním opečeme chléb pita na grilu, nebo nasucho na pánvi a nakrájíme na kousky. Tzatziki přelijeme olivovým olejem. Kombinace teplého pita chleba se studenými tzatziki je moje neoblíbenější. Je to jak s bonboniérou, ochutnám a pak jím, dokud nesním všechno. 
QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

sobota 12. prosince 2015

Fasolia me Taubora ston Fourno: Fazole zapečené s dýní



Další jednoduchý zeleninový recept řeckého původu. Po celé zeleninové zahradě se zde i na začátku prosince vinou dlouhé šlahouny dýní s mnoha malými zelenými a zelenošedými dýněmi. Dokonce ještě teď stále kvetou a každý den si všimnu nějaké té nové malé dýně. Nikdo na farmě je moc nejí, takže jsem jediná, která je sbírá a připravuje pro celou naší rodinu. Ve spíži jsem objevila pytel fazolí typických pro Řecko - bílé máslové fazole, které tady asi taky čekají na nějakého vegetariána či vegana, který by sem hladový zabloudil. 

Na 4 - 6 porcí

500g suchých bílých máslových fazolí
menší dýně - kolem 1,5 kg
3 větší cibule - nakrájené na kostičky
3 stroužky česneku - nasekaný na drobno
hrnek nasekaných rajčat
chilli papričku (méně či více dle vaší chuti) - nasekaná na drobno
4 listy šalvěje
svazek čerstvého tymiánu
2/3 hrnku olivového oleje
sůl a čerstvě mletý pepř

Fazole přes noc namočíme do studené vody. Ráno je slijeme, vodu vyměníme a uvaříme na skus. Pokud se při vaření objeví pěna, sebereme ji lžící. Trvá to cca 45 minut.

Troubu předehřejeme na 175 stupňů. 
Dýni rozpůlíme a lžící vybereme semena. Oloupeme a nakrájíme na větší kostky.

Fazole dobře promícháme s dýní, cibulí, česnekem, rajčaty, chilli, olivovým olejem a nasekanými bylinkami, solí a česnekem. Vše dáme do pekáčku a zalijeme vodou, tak aby sahala asi do třetiny objemu zeleniny. Pečeme zakryté pokličkou, nebo alobalem asi 40 minut. Poté odkryjeme a necháme v troubě péci ještě čtvrt hodiny - dokud se na povrch nezezlátne.


QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 10. prosince 2015

Lodní deník: Avlonas a farma u Theodora



Farma u Theodora byla naše první zkušenost s helpXem. HelpX je síť, která propojuje helpery (pomocníky) a lidi, kteří pomoc hledají. Spojuje je to, že výměnou za určitý objem práce je možné získat ubytování a stravu. Je možné pracovat jak třeba v hotelu, rezortu nebo restauraci, stejně tak je možné pracovat třeba na farmě, či třeba stavbě zemělodě. Co místo, to jiná práce a jiné podmínky. Super je, že díky helpXu skočíte rovnýma nohama do řecké reality. My si pro tento skok vybrali farmu nedaleko Athén. The crazy farm - bláznivou farmu u Theodora. 
Celá farma je situována nedaleko malého města Avlonas, které se ničím výrazně neliší od jiných malých řeckých měst. Město plné křivolakých uliček, taveren a kaváren. Krátké video z Avlonas:


Jako další máme video z farmy. Je na něm vidět olivový háj, který dům obklopuje spolu s ostatními pozemky. Farma není klasickou farmou, kde by se pěstovala zelenina a chovali zvířata na prodej. Tady to není tak úplně jasné. Je tu pár zvířat spíše pro okrasu, experimentální zeleninová zahrada a pár polí okolo. Na farmě žije Theodor, který zde během našeho pobytu moc nebyl, protože musel zrovna řešit nějaké rodinné záležitosti a pak také Maďar Viktor. Mimo tyto dva se na farmě mihla ještě Argentinka Nicolasa, jeden německo-francouzský pár a Australanka se svojí desetiletou dcerou. 
Viktor je na farmě už pět měsíců a je to Theodorova pravá ruka. Mluví obstojně anglicky, pracoval totiž deset let v Londýně jako kuchař a pak se jednoho dne rozjel přes helpX zkusit něco nového, přijel k Theodorovi a už tady zůstal.
Nejvtipnější je pozorovat ty dva při práci. Malý Theodor a poměrně vysoký a zavalitý Viktor mají mezi sebou zvláštní způsob komunikace. Vzájemně se titulují Chef a neustále po sobě hulákají svoje oblíbené fráze a to klidně přes půl zahrady. Takže od bílého rána se ozývají jejich hlasy: Viktor!!! Yes, chef!!! Z počátku na mně jejich řev působil dost neurvale, ale postupem času jsem si zvykla. Jediné, co mě trochu vyvedlo z míry bylo to, když jednoho večera jsem potkala Theodora hledající Viktora s megafonem v ruce, kde měl nahrán ten svůj výkřik: Viktor a už ho jen tlačítkem play pouštěl a po okolních svazích se neslo: Viktor!!!


Když už jsme u Viktora, musím převyprávět krátký příběh, který nám vyprávěl jednou u ranního kafe. Když mu bylo osmnáct let sebral se a odjel do Londýna, kde si našel práci jako kuchař. Měl několik dní čas než nastoupí do práce a tak se chtěl těch pár dní využít k tomu, aby se naučil, co nejlépe mluvit anglicky, protože uměl doposavad říci jen yes, no a thanks . Otevřel si láhev vína a začal přepínat anglické kanály, ve dvě ráno přišel zázrak. Viktor seděl koukal na film a rozuměl už každému slovu. Byl nadšený! O deset minut později mu došlo, že se kouká na maďarský film v původním znění. Btw. na první fotce v příspěvku je Viktor na fotce, schválně jestli ho najdeš!
QuickEdit
Nikola Mrázová
1 Comments
Share This Post :

neděle 6. prosince 2015

Lodní deník: Pod Olympem



 V noci isme konečně dojeli k moři. Ještě za tmy jsme se chvilku prošli po písku, poslechli si šumění moře a jen naše představivost nám dávala tušit tu nádheru kolem nás. Nemohli jsme dospat, tedy lépe řečeno Teodor nemohl dospat, a tak vstával ve svých obvyklých 5:15 českého času, 6:15 řeckého času. Je to přesně ta doba, kdy se z noci stává den, kdy tma začíná řídnout a první sluneční paprsky překonávají obzor. Jo, je to nádhera vidět svítání a poslouchat štěbetání ptáků. Akorát je těžké docenit tu krásu, pokud tak vstáváte den co den. Ba hůř, už jsem se přistihla, že vstávám v 5:10 - o celých pět minut dřív, než vstane Teodor. V 5:15 se nabízí dvě varianty ranního vstávání - vstanu s Teodorem, vezmu psi a co nejrychleji a nejtišeji nás obleču a jdeme ven z auta a necháme Tádíkovi aspoň dvě hodiny spánku. Nebo to samé udělá Tadík. Rána snáším od dost lépe já, takže rána s Teem trávíme většinou spolu. Tady v Katerini jsme s sebou na pláž vzali malou kameru.


Obrovské bílé písečné pláže kolem Katerini jsou jak z katalogu cestovní kanceláře. Celý den svítilo slunce a bylo kolem pětadvaceti stupňů, takže jsme šli do plavek a užívali si slunce a moře, které bylo i teď poměrně teplé. 
Celou pláž lemovala promenáda, po které se kolem desáté začali trousit místní Řekové. Trochu nechápavě na nás koukali a my na ně. Řekové v dlouhých kalhotách, mikinách a vestách s flísovými nákrčníky a čepicemi. My v plavkách - Teo dokonce úplně naostro. Jak kdyby mezi pláží a promenádou byla nějaká neviditelná přepážka a my byli na té o dvacet stupňů teplejší straně. 


Kolem oběda jsme se rozhodli vyrazit do jednoho městečka vzdáleného asi deset minut chůze od místa, kde jsme parkovali, abychom koupili nějakou zeleninu. Přes promenádu jsme prošli do města. Ano, věděli jsme, že už asi není turistická sezóna, ale i tak procházka městem nás překvapila. Ve městě, které je tvořené jen z hotelů, krámků, restaurací a různých zábavních atrakcí nás pozoroval jeden pes líně spící ve stínu dětského kolotoče. Jako ve snu jsme procházeli městem duchů a jen v dálce znělo rádio. Po zvuku jsme došli k malé pekárně, před kterou seděl majitel s dalším postarším Řekem. Pili frappé a hráli šachy. V krámku už zbylo jen pár sušenek, nějaký ty limonády a dva bochníky chleba. S pomalu utichajícím zvukem z rádia jsme prošli městem zase zpět k autu a už ani ten pes za námi hlavu nezvedl.

QuickEdit
Nikola Mrázová
1 Comments
Share This Post :

sobota 5. prosince 2015

Patatosalata - Bramborový salát po řecku




Pod pojmem bramborový salát si představuji klasický salát servírovaný na Vánoce. Brambory s majonézou a vařenou zeleninou nakrájenou na drobno. Nemůže v něm chybět hrášek, vařená mrkev a vajíčko. Tuhle řeckou verzi vyzkoušejte, až budete v létě grilovat.Přece jenom u nás teď už asi nekoupíte dobrá rajčata. Tady zatím krásná masitá rajčata prodávají stánkaři a drobní zemědělci na každém rohu. 

Na velkou mísu salátu si připravte:
4 - 5 středních brambor
2 velká masitá rajčata
1 okurku
1 červenou cibuli
svazek čerstvé petržele
trochu čerstvého oregana a máty
půl hrnku olivového oleje
4 lžíce červeného vinného octa (vyzkoušejte třeba řeckou značku Kalamata Papadimitreu, která je k dostání i v Čechách)
sůl a čerstvě mletý pepř

Brambory oloupeme, nakrájíme na větší kousky a uvaříme je v osolené vodě do měkka. Pokud máme nové malé brambory, můžeme je klidně uvařit celé i se slupkou. Rajčata nakrájíme na větší kusy, okurku oloupeme, rozpůlíme a nakrájíme na měsíčky, Cibuli oloupeme, rozpůlíme a nakrájíme na tenké nudličky. Bylinky nasekáme a olivový olej prošleháme s vinným octem. Horké brambory smícháme se zeleninou, bylinkami a zálivkou. Dosolíme a dopepříme dle chuti. 

Pokud máte velký hlad - servírujte s kouskem ogrilované pity a nějakou dobrou ovčí fetou.

QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

čtvrtek 3. prosince 2015

Prasorizo rýže se zelím



Ač to zní jak kombinace rýže a vepřového, jedná se o vegetariánský recept. Rychlé a jednoduché jídlo z jednoho hrnce. Překvapivě dobrá kombinace rýže a zelí. Rýži uvařte dle vaší chuti. Řekové ji vaří hodně do měkka, já ji vařím o něco kratší dobu - spíše al dente. Zelí v jídle změkne, ale nerozvaří se. Takto upravená rýže se dá jíst jako lehký oběd, nebo ji mlžete servírovat jako přílohu. 

Na 4 porce:
1 větší cibule - nasekaná na drobno
1 stroužek česneku
4 lžíce olivového oleje
menší hlávku bílého zelí nakrájené na drobno
hrnek nasekaných rajčat
hrnek dlouhozrnné rýže
sůl a čerstvě mletý pepř


Na oleji podusíme cibuli. Až zesklovatí přihodíme nasekaný stroužek česneku, rýži a zelí. Promícháme a chvíli necháme restovat na oleji. Přidáme rajčata, dva a půl hrnku vody. Osolíme a opepříme dle chuti. Hrnec přiklopíme pokličkou, a necháme vařit na mírném ohni asi 20 - 25 minut. Občas zkontrolujeme, zda se nám nevyvařila voda. Rýži podávejte zakáplou olivovým olejem.
QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

středa 2. prosince 2015

Lodní deník: Kostas a Edessa




Při příjezdu do Řecka nám do okýnka nakoukl milý pán ve středních letech a s lehkým moravským přízvukem perfektní češtinou zahlaholil: Přeji dobrého dne, milý přátelé. Kampak jedete? 
Tohle setkání ovlivnilo naši cestu. Kostas Řek i Čech jako poleno. Z krátkého potkání na hranicích se nakonec vyklubalo setkání, během kterého Kostas mluvil a mluvil, kroužkoval na mapě důležitá místa, která nesmíme minout. Přesně nám popisoval, jak máme a kde zaparkovat, kudy objet mýtné brány, co musíme vidět a jak si to nejlépe naplánovat. Bylo to strhující vyprávění hrabalovského typu, informace o parkování, prokládal střípky informací z řeckých bájí i řecké historie, informacemi o počasí, podnebí i tom v které kavárně si máme dát kafe. Během dvou hodin nám na mapě zakroužkoval konkrétní místa, vkreslil několik nevyznačených cest a připravil nám další podrobný mapky pro konkrétní místa. 
Nebylo to vůbec nepříjemný, ba naopak. Bylo to neskutečně milé. Dokonce s námi jel asi 40 km, aby nás dovedl k odbočce k městu Edessa. Což při naší cestovní rychlosti max. 80 km opravdu neskutečný výkon. Dokonce během cesty nás zastavil a ještě nám doplnil několik údajů do mapky, které nám během prvních dvou hodin na hranicích nestihl říci. Celou tu cestu jsem přemýšlela, jestli znám nějakého Čecha, který by dokázal stejně zaníceně popsat a naplánovat cestu Čechami, připojit historické i mýtické souvislosti a ještě někomu úplně cizímu na sebe dát číslo pro případ, že by měl nějaký problém. Respektive nám na sebe dal čísla hned tři. A to vše jen tak, protože si všiml na hranicích české SPZ. Myslím, že to byla ta jeho řecká půlka osobnosti.
Jedina fotka Kostase. Nemít ji, nejsem si jista, zda to nebyl kouzelný dědeček.
Díky jeho radě jsme změnili plán a jako první zamířili do termálních pramenů blízko města Edessa. Loutra Edessa je malé městečko s mnoha hotýlky, restauracemi a penziony. Vypadá to, že v sezóně zde musí být pěkně plno. Ne tak v listopadu, kdy už jsou zde snad jen tři stálí obyvatelé. Je zde více pramenů a tak se můžete koupat, jak v privátních vnitřních bazénech, nebo ve veřejných bazénech venku. My jsme zvolili tu venkovní variantu, nechtělo se nám do vnitřních prostor. 
Tak jsme jen tak seděli v horké vodě, pozorovali bílé skály a stromy kolem nás, které díky podzimu hráli všemi barvami. Občas nějaký ten žlutý list se pomalu snesl až přistál v horké vodě a pomalu dál splouval po proudu někam z hor až do nížin k Edesse. Nad náma na terase číšník uklízel poslední židle a stolky a turistická sezóna už definitivně skončila. 


Koupat se dá i v noci, otevřeno je 24 hodin denně.

Termální prameny a podzim
 V Edesse jsme na radu Kostase museli vidět vodopád, který původně sloužil jako náhon vody k továrnám zpracujícím konopí na textilní vlákno a provazy. Stojí za to se tady zastavit a dát si zde v parku piknik přímo u vodopádu. Na kraji města s výhledem do krajiny se řítí neuvěřitelná masa vody dolů do krajiny. Kolem vodopádu je několik teras s lavičkami, na kterých se dá jen tak posadit a dýchat vzduch, který je díky vodopádu příjemně vlhký. To musí být v parném létě naprosto osvěžující. 



Líbí se mi jak směrem od vodopádu vidíte už jen malebnou řeckou zemědělskou krajinu a za vámi je město, o kterém vůbec nevíte  Dá se zde navštívit i několik dalších míst jako třeba kostel svaté panny Marie a nebo muzeum vody či již mnou zmiňované továrny.
QuickEdit
Nikola Mrázová
0 Comments
Share This Post :

Follow @SunriseSunsetBlog