Lodní deník: Pod Olympem

7:17 Nikola Zvonařová 1 Comments


 V noci isme konečně dojeli k moři. Ještě za tmy jsme se chvilku prošli po písku, poslechli si šumění moře a jen naše představivost nám dávala tušit tu nádheru kolem nás. Nemohli jsme dospat, tedy lépe řečeno Teodor nemohl dospat, a tak vstával ve svých obvyklých 5:15 českého času, 6:15 řeckého času. Je to přesně ta doba, kdy se z noci stává den, kdy tma začíná řídnout a první sluneční paprsky překonávají obzor. Jo, je to nádhera vidět svítání a poslouchat štěbetání ptáků. Akorát je těžké docenit tu krásu, pokud tak vstáváte den co den. Ba hůř, už jsem se přistihla, že vstávám v 5:10 - o celých pět minut dřív, než vstane Teodor. V 5:15 se nabízí dvě varianty ranního vstávání - vstanu s Teodorem, vezmu psi a co nejrychleji a nejtišeji nás obleču a jdeme ven z auta a necháme Tádíkovi aspoň dvě hodiny spánku. Nebo to samé udělá Tadík. Rána snáším od dost lépe já, takže rána s Teem trávíme většinou spolu. Tady v Katerini jsme s sebou na pláž vzali malou kameru.


Obrovské bílé písečné pláže kolem Katerini jsou jak z katalogu cestovní kanceláře. Celý den svítilo slunce a bylo kolem pětadvaceti stupňů, takže jsme šli do plavek a užívali si slunce a moře, které bylo i teď poměrně teplé. 
Celou pláž lemovala promenáda, po které se kolem desáté začali trousit místní Řekové. Trochu nechápavě na nás koukali a my na ně. Řekové v dlouhých kalhotách, mikinách a vestách s flísovými nákrčníky a čepicemi. My v plavkách - Teo dokonce úplně naostro. Jak kdyby mezi pláží a promenádou byla nějaká neviditelná přepážka a my byli na té o dvacet stupňů teplejší straně. 


Kolem oběda jsme se rozhodli vyrazit do jednoho městečka vzdáleného asi deset minut chůze od místa, kde jsme parkovali, abychom koupili nějakou zeleninu. Přes promenádu jsme prošli do města. Ano, věděli jsme, že už asi není turistická sezóna, ale i tak procházka městem nás překvapila. Ve městě, které je tvořené jen z hotelů, krámků, restaurací a různých zábavních atrakcí nás pozoroval jeden pes líně spící ve stínu dětského kolotoče. Jako ve snu jsme procházeli městem duchů a jen v dálce znělo rádio. Po zvuku jsme došli k malé pekárně, před kterou seděl majitel s dalším postarším Řekem. Pili frappé a hráli šachy. V krámku už zbylo jen pár sušenek, nějaký ty limonády a dva bochníky chleba. S pomalu utichajícím zvukem z rádia jsme prošli městem zase zpět k autu a už ani ten pes za námi hlavu nezvedl.

1 komentář :